Fine Line | FF h.s. ✓

LVII.

Odpusť mi.

Amber's pov

Bylo to třetí den od té nehody. Nemohla jsem nic dělat, Rose se mnou nemluvila, vlastně ani s nikým jiným. Pořád jen seděla u postele, kde leželo bezvládně Harryho tělo. Zdál se jako bez duše, chyběl dokonce i mně. Nedokázala jsem si představit, co to muselo být pro Rose.

Seděla jsem na chodbě, rodiče Rose byli na dně. Nějak jsem to nechápala, ona zůstala se zlomenou rukou a pár modřinami, oproti Harrymu to skoro nic nebylo.

Policie to vyšetřovala, bylo to jednoduché. Rose byla na hlavní a nějakej idiot se nerozhlídl a narazil do nich. Když jsem se to dozvěděla, myslela jsem, že zkolabuju. Byla to moje nejlepší kamarádka, chtěla jsem tam být pro ní, proto jsem okamžitě přijela. Naštěstí byla v pořádku, teda alespoň fyzicky.

Bylo mi jasné, že si to dává za vinu. Všechno vždycky brala na sebe. Neviděla jsem jí do hlavy, ale to, jak celou dobu v pořád stejné poloze seděla u Harryho, mi napovědělo.

Koukala se na něj jako na mrtvolu, což on naštěstí nebyl. Dostane se z toho, věděla jsem, že ano, ale Rose, ta to tak neviděla.

Chodila jsem okolo Harryho pokoje, až jsem se nakonec odhodlala vstoupit. Rose na mě ani neotočila hlavu, pořád se koukala na něj. Přišla jsem k ní, položila jsem dlaň na její rameno a ucítila jsem, jak se trochu lekla. Byla úplně mimo.

,,Rose...měla bys odpočívat,"pohladila jsem jí po rameni. Zakroutila hlavou.

Primrose's pov

Dívala jsem se na něj. Vypadal, jako bez života. A byla to moje chyba. Kdybych dávala pozor, nikdy by se to nestalo. Možná kdybych mu znovu řekla, ať se připoutá, nedopadl by takhle.

Měla jsem strach se ho jen dotknout, abych mu neudělala ještě něco. Všechno jsem zničila. Byl tak šťastný, všechno se dařilo, kdybych mu řekla o tom, že se rodiče stěhují, nic by se nestalo a teď bych se pravděpodobně stěhovala do nějakého bytu.

Najednou jsem na svém rameni ucítila něčí dlaň. Cukla jsem sebou, otočila se a uviděla Amber. Koukala se na mě soucitným pohledem a potom řekla, že bych měla odpočívat. Jak bych ale mohla, když jsem na své hrudi cítila jen bolest. Přišlo mi, jako bych nesla nějakou obrovskou tíhu a všechno mě kvůli tomu bolelo.

Byla jsem otupělá, nedokázala jsem ani brečet, pořád jsem jen přemýšlela nad tím, co jsem mohla udělat jinak. Co všechno jsem zkazila.

Měla jsem před očima jeho krásný úsměv, tak moc mi chyběl. Byly to tři dny, ale mě se to zdálo jako několik měsíců. Přišlo mi, jako bych už se nikdy neměla vzpamatovat.

Po chvilce ticha jsem se konečně odhodlala vstát. Podívala jsem se na Amber, která mě objala. Povzdychla jsem si a jemně jsem ji taky objala, spíš  ale aby se necítila blbě. Byla tu pro mě a já za to byla opravdu vděčná, ale nějak jsem nemohla přenést myšlenky na nic jiného než jen na to, aby byl Harry v pořádku.

,,Tvoji rodiče o tebe mají starost,"podívala se na mě, zatímco já se hrabala vidličkou ve svém nemocničním jídle. Už jen při pohledu na jídlo se mi dělalo špatně, nedokázala jsem si představit, že bych to dokázala sníst. ,,Rose, posloucháš mě?"

Zvedla jsem na ní hlavu, ale jen jsem přikývla a znovu vrátila obličej k talíři.

,,Rose, nebyla to tvoje chyba,"položila dlaň na mé předloktí. Poprvé za dnešek jsem cítila, jak se mi do očí dostává štiplavý pocit slz. Dívala jsem se do země, když kapka dopadla na látku na mých stehnech. Pustila jsem vidličku.