Stíny minulosti

V. Chybíš mi, tati

Během dopoledne neměla na nic náladu. Ležela v posteli ještě v oblečení, které prý patřilo Adrienově přítelkyni Kagami. V rukách držela jeho bundu a pohledem hypnotizovala kousek papírku, ten objevila v kapse. Bylo na něm jeho číslo, takže proto chtěl, aby si ty věci nechala. Normálně by se třeba usmála nebo mu hned zavolala, ale nevěděla, jestli to má cenu. Nechtěla ho rušit, co když třeba nyní dělá něco důležitého a nemá čas se jen tak vykecávat s někým po telefonu? 
Povzdechla si. Poslední dobou se jí v hlavě se často honily depresivní myšlenky a ona nevěděla, jak je zastavit. Někdy dokonce ani nechtěla, někdy bylo dívce všechno úplně jedno. Doslova. Často měla náladu, že by celé dny proležela v posteli a nic nedělala, jako například dnes. Už včera věděla, že z toho útěku z plesu budou jen a jen problémy, ovšem nikdy by ji nenapadlo, že jí matka dá domácí vězení. Už jenom proto, že se ještě k ničemu takovému neunáhlila...Taky to bylo vlastně poprvé, co jí Marinette řekla, že modeling je ztráta času. Nedivila se, že ji to naštvalo, ale ona už to říct musela. Herectví jí bavilo, ráda se učila nové texty a poznávala nové lidi, ale na tom modelingu fotila často sama. Výjimečně s matkou, málo kdy k ní dali někoho v jejím věku. Měla ráda společnost, nebavilo ji být jen zavřená doma. Sice byla trochu introvert, ale sem tam přece do společnosti musela. Jediné, co nesnášela, byly ty plesy. Nejraději by je zakázala, ale věděla, že stejně nic nezmůže. Sice byla slavná a někteří lidé si jí dokonce vážili, ale pořád neznamenala tolik jako právě Sabine. 
Zabořila hlavu do Adrienovy bundy, ze které ucítila jeho vůni. Sama pro sebe se lehce usmála, ale nic víc nedokázala. Na to byla ještě pořád slabá, v šoku a naštvaná.
Z těch všech myšlenek se jí točila hlava, měla pocit, že brzy praskne a části jejího mozku se rozletí po celém tomhle pokoji jako v nějakém filmu o zombie. Netrvalo to dlouho a dokonce se dívce podařilo i na nějakou dobu usnout. 

Probudila se až někdy k večeru, venku byla stále tmavá obloha a na jejím velkém okně se nacházely stopy po dešti. Protáhla se a promnula si oběma rukama oči. Několik hodin spánku jí pomohlo, ale pořád se Marinette nepodařilo zapomenout na to, že má domácí vězení. 
Povzdechla si a natáhla se po mobilu, který ležel na druhém konci postele, zatímco bundu svého kamaráda měla stále u sebe. Chvíli jen tak bezmyšlenkovitě brouzdala po internetu, všude byly zprávy o tom, že včera utekla a hledala ji policie snad po celé Paříži. Na to se jí opravdu nechtělo koukat celou dobu, zvlášť když na to nemohla přestat myslet.
Zavřela prohlížeč a podívala se na papírek s číslem Adrienova telefonu. Sama pro sebe se lehce usmála a rozhodla se ho vytočit. Třeba na ni bude mít čas...pomyslela si a čekala, než dotyčný na druhé straně hovor přijme. Trvalo to celkem dlouhou dobu, Marinette dokonce už chtěla zavěsit s tím, že mu zavolá později. Najednou se ozval jeho hlas. 
,,Prosím?" 
,,A-ahoj, Adriene, to jsem já, Marinette," představila se rychle. 
,,Jé, čauky, Mari, jsem moc rád, že voláš. Už jsem se o tebe začínal bát. Myslel jsem, že se ozveš dřív." 
,,Jo, to jsem si taky myslela," vydechla hlasitě. Chlapec na druhé straně svraštil obočí. 
,,Stalo se něco? Nezníš moc nadšeně." 
,,Stalo. Adriene, hned jak jsi odjel, tak mě matka seřvala tak jako ještě nikdy, pohádaly jsme se, ona mi dokonce dala facku a mám zaracha!" vychrlila na něj hned, co se zeptal. 
,,Počkat, cože? To nechápu, však se ke mně chovala mile i po tom všem, co jsi mi o ní řekla...a jak to, že ti dala facku?" 
,,Před tebou to byla jen přetvářka, v tomhle je ona mistr a já pak trpím. Všechno ti vysvětlím, jo? Proč jsme se pohádaly a tak, ale jestli máš čas teda." 
,,Za deset minut má přijít Kagami, ale tohle mě sakra zajímá, takže si tě klidně poslechnu." Nechtělo se jí o tom moc mluvit, ale Adrien by to měl vědět, když se to vlastně týká i něj. Po delším vysvětlování mezi nimi panovalo nějakou dobu ticho. 
,,Vím, že to říkám často, ale je mi tě fakt líto, tohle si nikdo nezaslouží a ty obzvlášť ne. Rád bych ti pomohl, obejmul tě nebo tak, ale pochybuju, že mi tvoje matka dovolí se u vás zastavit, navíc se mi to dneska nehodí," kousl se do rtu. 
,,Já vím a ani tě neprosím o to, abys sem jezdil, už takhle budeš mít Kagami co vysvětlovat ohledně toho oblečení...ale když mi řekneš tvoji adresu, pošlu ti ho poštou a tu bundu taky...pořád ji mám u sebe." 
,,Někdy se domluvíme, jo? Už budu muset jít, drž se," řekl a zavěsil, ona si povzdechla. 

Položila mobil na postel a rozhlížela se po svém pokoji. Byl velký a měla tu všechno, co potřebovala. Kousek ode dveří stál psací stůl, vedle něj skříň s oblečením, zrcadlo, stolek, gauč, klavír a na pravé straně pokoje dveře vedoucí do koupelny. Její pohled padl na hudební nástroj, na který už dlouho nehrála. Většinou se k němu posadila ve chvílích, kdy se cítila smutná, rozhozená nebo šťastná a spokojená. Ty druhé chvíle v tomhle domě ovšem zažívala jen málokdy. Možná tehdy, kdy k ní na návštěvu přišla Chloé a společně si užívaly čas strávený spolu. 
Lehce nadzvedla koutky úst a přešla po šedých studených dlaždicích k bílé stoličce u klavíru. Dlaněmi jemně přejela po víku a potom ho otevřela. Klávesy na ni jasně křičely, aby na ně položila své prsty a dělala to, co umí. Ona se je rozhodla poslechnout.
Nejdříve si zahrála pár not na rozehřátí, poté následovala smutná skladba, kterou se kdysi naučila na piano mezi prvními.
Na klavír ji naučil hrát její otec, který v tom byl mistr. Někdy dokonce i vystupoval na různých oslavách v restauracích po celém městě, bohužel už ale nežil. Zemřel před několika lety při autonehodě. Tehdy do limuzíny narazilo nějaké rychle jedoucí auto, které se na ni vyřítilo ze zatáčky. Řidič i s jejím otcem zemřeli na místě, Marinette jedoucí v tom černém vozidle s nimi z nějakého důvodu přežila. 
Nevěděla proč. Ta událost silně zamávala jak s ní, tak s její matkou, která byla dříve úplně normální, ale potom se z ní stalo tohle. Dívku chránila snad na každém kroku, skoro nikam ji nepustila samotnou. Taky se postupem času začala přetvařovat na lidi okolo a její dcera po nehodě často trpěla depresemi, které přetrvávají dodnes. 
Někdy si přála vrátit ty časy, kdy táta ještě žil a společně tvořili všichni tři šťastnou rodinku. Jenže on musel zemřít na krvácení do mozku a další zranění, o nich ale Mari už moc nevěděla a rozhodně nechtěla nic zjišťovat, byla by pak ještě smutnější. Už takhle, když si na svého otce vzpomněla při hraní na klavír, jí bylo do breku. Dokonce i nyní jí ze zavřených očí stékalo pár slz.
Když nad tím přemýšlela, Adrienovo objetí by jí možná pomohlo, rozhodně by se necítila tak sama. Jenže její jediný kamarád se v tuto dobu nacházel u sebe doma a užíval si šťastné chvilky se svojí přítelkyní. 
Docela jim Marinette záviděla jejich štěstí, ona totiž věděla, že sama nic takového nikdy nezažije. Rozhodně ne v nejbližších dnech, dokud bude mít domácí vězení a její matka se k ní bude chovat tak jako se chová dnes. Dohrála píseň a nechala prsty položené na klávesách. 
,,Chybíš mi, tati," zašeptala. Z pravého oka jí stekla slza, která určitě nebyla poslední za dnešní večer. A možná ani za tento týden. 
Nevěděla, co přinesou další dny, ale něco jí říkalo, že se ponesou v podobném duchu jako ten dnešní. Doufala sice, že se to zlepší, jenže moc velké naděje si nedělala. Znala svoji matku a svůj život moc dobře na to, aby věděla, že to nemá smysl.

Moc se omlouvám za tu dávku depresivních kapitol za sebou, ale bohužel to jinak nešlo. Slibuju, že budou i šťastnější části, musíte si jen počkat. 😍

Dozvěděli jsme se spoustu věcí o minulosti Mari, napadlo vás, že si zažila něco z toho? A co Adrienova minulost? Jaká myslíte, že je? 😇

Snad se vám kapitolka líbila a další očekávejte v neděli. Slibuju, že už to nebude tak depresivní 😍

Less216 💜