Stíny minulosti

XXII. Děsíš mě

Jak řekla, tak i udělala. Prvních pár dní po incidentu s matkou šla ven jen tehdy, kdy to bylo potřeba. Tedy na natáčení a jednou i na focení.
Dnes byla sobota a Marinette měla volno. Nevěděla, co má dělat, a tak pouze ležela ve své posteli se sluchátky na uších. Hlavou se jí honily různé typy myšlenek a když začala hrát jedna písnička, vybavil se jí Adrien. Už jen při vzpomínce na něj se usmála a uvědomila si, že jí strašně chybí.
Přemýšlela nad tím, co asi tak dělá, jak se má a jestli není třeba s Kagami. Ráda by mu napsala nebo zavolala, ale něco jí říkalo, že zrovna nebude mít čas. Přesto ho toužila vidět a ukázat mu tu choreografii, kterou se už stihla naučit celou.
,,Kdybych ti jen mohla říct, co k tobě cítím..." vydechla a natáhla ruku před sebe, kde ve svých představách viděla chlapcův obličej.
Dokonale si dokázala vybavit ty jeho krásné smaragdové oči, které jako by se jí někdy dívaly i na dno duše, vlasy zlaté jako slunce a místy lehce zvlněné. Doslova ji očaroval svým kouzlem, což se nikomu jinému dosud nepovedlo. Milovala ho nejenom pro vzhled, ale i díky jeho vlastnostem. Byl milý, pozorný, rád pomohl někomu v nouzi, ale občas i trochu nešikovný. Všechny tyhle věci k němu patřily a dělaly jej takovým, jaký je.
Marinette by zajímalo, jestli si tohle uvědomuje i Kagami, když ho vydírá. Přišlo jí líto, že to Adrien nechce vidět, protože dokud si toho nevšimne, nebude mu moci nikdo pomoct a ona by strašně chtěla. Ráda by ho na to upozornila. Jenže problém byl už jenom ten, že Kagami nikdy neslyšela mu něco takového říkat a na první pohled vypadala jako milá dívka. Uvěřil by jí jen zázrakem, navíc hrozilo, že by se mohli i pohádat, což tmavovláska rozhodně neměla v úmyslu. 

Najednou někdo zaklepal na dveře. Skoro to neslyšela, takže dotyčného pustila dál až poté, co se posadila a stáhla si sluchátka z uší. Dovnitř vstoupil Luka a na tváři mu pohrával úsměv.
,,Ahoj, co děláš?" zeptal se a s rukama v kapsách svých černých džín přešel pomalu k posteli. Na sobě měl mimo jiné i bílé tričko se zvláštním tmavým potiskem a kostkovanou černobílou košili.
,,Zrovna poslouchám písničky...proč se ptáš? Nudíš se?" ušklíbla se a sledovala, jak pokrčil rameny.
,,Vlastně možná i trochu jo. Zrovna se nepotřebuju tolik učit, tak mě napadlo, jestli nechceš vyrazit někam do města? Stejně musíme chodit všude spolu a skoro se držet za ručičku jak děti ve školce." Nad tou představou se Mari rozesmála.
,,A vlastně proč ne...neměla jsem nic v plánu," souhlasila po chvíli a Luka se usmál.
,,Bezva, tak to dojdu říct Sabine, aby se tě na nic třeba nevyptávala?"
,,To by bylo fajn. Já na sebe zatím něco hodím," souhlasila, vstala z postele a on přikývl.
,,Sejdeme se v hale, jo?" podíval se na ni ještě, dívka ho ale vyháněla.
,,Jasně, tak už běž."
,,Neboj," uchechtl se jen a vytratil se pryč.
Marinette pobaveně zakroutila hlavou a koukla se ven z okna. Obloha byla trochu zatažená, ale sluneční paprsky nechyběly. Přešla ke skříni.
Když ji otevřela, všimla si složeného oblečení Kagami, které bylo už vyprané, a Adrienovy kožené bundy visící na ramínku.
,,Sakra, já jsem úplně zapomněla na ty věci," vydechla a chvíli se nepřítomně dívala do skříně plné všemožných módních kousků. ,,A Adrien asi taky, protože jinak by je jistě chtěl zpátky," dodala a prsty se jemně dotkla bundy.
Sama pro sebe se usmála. Přemýšlela, co by měla udělat, když vtom znovu někdo zaklepal na dveře.
,,Jo!" Rychle popadla černou mikinu, kterou si hodila na sebe, a sluchátka sundala z krku. Rozhodla se, že je pro dnešek nechá doma.
,,Já jenom, že je to zařízený. Vím, že jsme se domlouvali jinak, ale musel jsem ti to říct." Strčil Luka hlavu dovnitř, dívka mezitím zavřela skříň, vzala si boty na ven a vydala se k němu.
,,V pohodě, Luko," kývla a pak společně zamířili ven z domu. Neměli ani tušení, že je z jednoho okna pozoruje Sabine a na tváři jí pohrává spokojený úsměv. 

Před malou chvílí si oba koupili v jedné malé kavárničce kávu a dál se procházeli po městě plném lidí.
Panovalo mezi nimi přátelské ticho, ani jeden z nich nemluvil a pomalu si vychutnávali tu chuť teplého nápoje. Slunce přestalo svítit už před pár minutami a obloha nad jejich hlavami se zatáhla. Vypadalo to na déšť, dokonce byl i trochu cítit ve vzduchu, ale to Marinette ani Luku neodradilo k návratu do vily, kde nyní museli žít společně.
,,Mari, co bys řekla zase společnému focení?" Zeptal se najednou chlapec, když dopil svůj kelímek, který vyhodil do nedalekého odpadkového koše z poloviny plného.
,,To by bylo fajn, ale co tě to tak náhle napadlo?" Zvedla k němu hlavu a přestala si hrát se svým telefonem.
,,No nic, jen jsem si vzpomněl, že mi včera volal Artur, jestli bych nechtěl zase něco nafotit, prý ty moje fotky děsně letí," zasmál se a nadzvedl pravý koutek rtů do úsměvu. 
,,Jakože máš taky nějaký fanynky, jo?" Uchechtla se Mari.
,,No tak fanynky mám i bez toho, přece jenom hraju na kytaru, ale není to špatný nápad, ne?"
,,Vlastně máš pravdu, mohli bychom to zopakovat. Tehdy to bylo fajn..." usmála se, když si vzpomněla, že vlastně díky focení Luku poznala. A kdyby ho její matka nenastěhovala k nim domů, jistě by se potkávali pouze tam. Dnes už ale chápala, že Lukovi jde jen o to, aby měl kde bydlet, když nechtěl být stále na obtíž rodičům.
,,Takže domluveno?" Zeptal se mladík pro ujištění, Marinette přikývla.
,,Jo a kdy to má být?"
,,Jako vždy ve čtvrtek."
,,Super, tak se budu těšit..." domluvili se a on se usmál.
,,Já taky."
,,Hele, Luko....můžu se na něco zep-" zarazila se uprostřed věty, protože jí začal zvonit telefon. Rychle se na něj podívala a všimla si Adrienova jména na displeji. Luka se na něj taky koukl a překvapeně zamrkal.
,,Adrien? Kdo je to?"
,,Jeden můj kamarád, to musím vzít." Vrhla na něj omluvný pohled, odsoudila kousek dál a hovor přijala.
,,Adriene?"
,,Ahoj, Mari. Jak jsi na tom teď s časem?" První otázka, která zněla naléhavě, což se dívce trochu nelíbilo. Měla pocit, že něco je v nepořádku.
,,No zrovna jsem venku s Lukou, proč se ptáš? Snad se...nestalo se něco, že ne?"
,,Totiž...jak se to vezme."
,,Adriene, co se děje? Děsíš mě." Letmo se otočila na Luku, který ji se zájmem poslouchal. Ani jí to nevadilo, stejně tomu nemohl rozumět. Jediná výhoda.
,,Pohádali jsme se s Kagami."
,,Pohádali? A proč? Kvůli čemu?" Vyděsila se okamžitě.
,,Prostě...dusno mezi náma je už dlouho a bylo jen otázkou času, než se to stane...ale nechci ti to vykládat takhle po telefonu, mohla bys prosím přijít do našeho parku? Moc lidí tady není, ostatně jako vždy."
,,Jasně, jsem tam za deset minut."
,,Dobře, děkuju, jsi fakt kamarádka," řekl a zavěsil. Mari chvíli držela telefon v ruce a nepřítomně se koukala na displej. Vůbec ji nenapadalo, co by se mohlo dít.

,,Marinette?" Oslovil ji Luka, trhla sebou. Na moment jako by zapomněla, že stojí vedle ní.
,,Luko, promiň, ale Adrien potřebuje s něčím nutně pomoct. Nemůžu ho v tom nechat. Nevadilo by ti, kdybych šla za ním? Moc mě mrzí, že spolu nemůžeme být venku dýl, ale tohle je důležité." Jejich pohledy se setkaly a chvíli mezi nimi panovalo ticho.
,,Nooo...já jsem s tím v pohodě, ale co Sabine?"
,,Co kdybys jí neřekl, že jsem šla pryč? Prosím. Slibuju, že ti to příště vynahradím, klidně hned zítra."
,,Tak dobře. Budu tady nějakou dobu někde chodit, pak na tebe počkám kousek od vily. A půjdeme domů spolu, jako bys vůbec nikam teď nezmizela, jo?" Navrhl a dívka nadšeně vypískla.
,,Děkuju!!! Jsi skvělej, fakt strašně moc díky!!" Skočila mu kolem krku s úsměvem na tváři.
,,Nemáš za co, jen mi potom musíš dát vědět, až se budeš vracet, platí?"
,,Jasně, jsi nejlepší!!" Usmívala se na něj zářivě od ucha k uchu. Sice se mu nelíbilo, že ho tady takhle nechává, ale pro její úsměv a radost by udělal snad vše.
Najednou se postavila na špičky a dala mu pusu na levou tvář, což ho ale naprosto vyvedlo z míry. Klesla mu spodní čelist a sáhl si na ono místo. Ještě tam cítil otisk jejích horkých rtů. 
Marinette se zahihňala a otočila se. Rychle se vydala kamsi dál do města, Luka mezitím strnule postával na místě a snažil se vzpamatovat z toho, co se právě stalo.

Taak a Adrien se pohádal s Kagami, tušíte proč? 😏 Máme tady taky první malou pusu, řekla bych, že po dvaceti kapitolách je už na čase 😂❤ je mi jasný, že jste asi čekali třeba polibek, ale to ještě malinkou chvilku potrvá 😈😂

Nějak nevim, co bych dál měla říct, tak to asi nebudu zase zbytečně prodlužovat a na pokračování se těšte jako vždy v neděli 😇💗

Less216 ❤