Stíny minulosti

XVI. Dohodnuto

Ležela na posteli v klubíčku otočená směrem ke zdi a dívala se před sebe. Měla v plánu sprchu, ale tu nakonec vynechala stejně jako převlékání. Nebylo jí dobře už jenom z toho, co se stalo a její nálada klesla na bod mrazu. Do očí se jí nahrnuly slzy a zavrtala se pod peřinu.
Najednou někdo zaklepal na dveře, neodpověděla. Nechtěla s nikým mluvit a to nějakou dobu ještě potrvá. Ovšem dotyčný na vyzvání nečekal a po krátké pauze vstoupil do pokoje.
Tak nějak měla pocit, že to není matka ani Nathalie, protože neslyšela klapot podpatků. Mohl to být jediný člověk a už jenom z toho důvodu zavřela oči.

,,Eeeh...Marinette, to jsem já, Luka. Ty spíš?" zeptal se opatrně po chvíli, když si všiml, že se vůbec nepohnula. Povzdechl si. Věděl, že s ním nebude chtít mluvit, ale ani se jí nedivil. Každého by vzalo, že matka nastěhuje do domu kluka v jejím věku a nikomu se předtím nezmíní slůvkem. Popošel k její posteli a opatrně se posadil na kraj. Nějakou dobu se na ni koukal a přemýšlel, jak by mohl začít. 
,,Chápu, že teď chceš být nejspíš sama, ale zase já chci, abys věděla, že tu jsem skutečně jenom kvůli škole. Nejdřív mi to taky přišlo moc jen tak se k vám nastěhovat, ale vlastně jsem ani neměl na výběr...okolnosti mě k tomu prostě donutily," pokrčil bezstarostně rameny a Mari stále byla zavrtaná pod peřinou, oči neotevírala. Neměla důvod. ,,Ale slibuju, že se budu snažit si tě všímat co nejmíň to půjde, teda pokud ty sama nebudeš chtít, abych se s tebou bavil." 
Nic, žádná odpověď. Zoufale vydechl a postavil se. V duchu doufal, že se tohle brzy spraví, protože stejně jako hromada dalších lidí neměl rád, když byl někomu na obtíž.
Pár vteřin stál na místě, váhal, jestli by neměl udělat nebo říct něco víc. Nakonec se svým akvamarínovým pohledem podíval na dívku stále otočenou obličejem ode dveří.
,,Kdybys ode mě něco potřebovala, mám pokoj vedle tebe..." dodal rychle a hned poté tichými kroky opustil místnost. 
Potom co odešel, Marinette přestala dělat, že je kdesi ve snové dimenzi a otevřela oči. Sice by v ní po tom všem byla moc ráda, s nikým nemluvila a nikoho neposlouchala, ale věděla, že bude ještě nějakou dobu trvat, než se tam dostane. V hlavě jí pořád dokola zněla chlapcova slova, která nemínila jen tak zmizet.
To, co jí tady předtím říkal, znělo skutečně upřímně, ale ještě potrvá chvíli, než se s ním začne zase bavit.

Už uběhlo pár dní, kdy se Marinette dozvěděla, že se k nim nastěhoval Luka. Všechno bylo tak jak říkal, naštěstí ho skoro nepotkávala a tím pádem s ním nemusela ani mluvit. 
Mohlo být tak kolem osmé hodiny ráno, když sluneční paprsky začaly dopadat oknem do jejího pokoje. S mručením se převalila na druhý bok a peřinu si přitáhla co nejvíc k tělu. Plánovala nevylézt z postele celý den, jen tehdy, pokud to bude opravdu nutné. Na moment se vyděsila, jestli náhodou nemá natáčení nebo focení, ale pak si uvědomila, že je vlastně sobota.
Najednou jí zakručelo v břiše. Vzpomněla si, že od včerejšího dopoledne nic nejedla, povzdechla si. Nakonec bude muset vstát a dojít do jídelny. Měla ale strach, že tam bude matka.
Nějakou chvíli bojovala sama se sebou, ale hlad byl silnější. Odkryla tedy peřinu a posadila se. Šla si udělat ranní hygienu a převlékla se do lehkých světle růžových šatů. Pomalu došla do jídelny, kde se uprostřed místnosti nacházel velký stůl. K její smůle v jeho čele seděla právě Sabine. Copak nemůže mít chvíli klidu?
,,Ahoj, Mari, tak jak ses vyspala?" Tato otázka ji zaskočila, proto neodpovídala a šla si sednout. Na talíři měla už připravené lívance s jahodovou marmeládou.
,,Kde je Luka?"
,,Musel do města si něco zařídit, už dávno není doma. Jsem ráda, že se o něj zajímáš," usmála se Sabine a napila ze se svého hrnku, kde měla kávu.
,,Já se jenom ptám, aby mi zase nevzlezl do pokoje a neměl kecy o tom, že mu jde jenom o bydlení." Zakoulela Marinette očima.
,,Zlato, zkus ho pochopit. Chodí na těžkou školu, má toho hodně a jeho rodiče nemají moc peněz. Snaží se. Když může, tak jde na brigádu, tady stejně bude většinou jenom na noc, takže se s ním potkávat nebudeš tolik. Nemusíš na něj být naštvaná, vždyť na tom focení to vypadalo, že jste si sedli..."
,,Byl by to fajn kamarád, ale ty musíš všechno pokazit. Ty ho prostě musíš nastěhovat k nám a ani se mi o tom slůvkem nezmínit. Stejně jako s tím jiným programem na den," připomenula jí Mari. Už toho měla opravu plné zuby. Sabine se zamračila.
,,Tak poslouchej, zlatíčko. Mám pro tebe návrh. Zkus se s Lukou bavit a chovat se k němu normálně tak jako třeba k tomu tvýmu Adrienovi. Mohli byste se víc zblížit, však moc přátel nemáš, ne? Nemusíš být pořád na všechno sama...no a když tohle budeš dělat, tak já jsem ochotná zrušit to tvoje domácí vězení." Když tohle uslyšela, málem jí zaskočil v krku kus lívance, který si předtím dala do pusy. Musela zakašlat a napít se. Slyšela správně?
,,T-to myslíš vážně?" Vykoktala. ,,Skutečně bys mi dovolila zase chodit ven?"
,,Ano. Ale jen, pokud se budeš slušně chovat k Lukovi a nebudeš ho přehlížet, víc po tobě zatím nechci."
To zatím se Mari nelíbilo, ale soudě podle výrazu v obličeji své matky neměla na výběr. Navíc ji pocit svobody lákal. Svobody...no...jak se to vezme. Povzdechla si a chvíli přemýšlela.
,,Asi mi nezbyde nic jiného než souhlasit, že?" Podívala se na ni smutně a ona pokrčila rameny.
,,Tak jestli se chceš do konce roku nedostat z domu, prosím. Klidně si mě i Luku ignoruj."
,,Dobře. Dohodnuto. Pokusím se s nim normálně bavit, ale jakmile na mě něco zkusí, letí, je to jasné?"
,,Přece bych nenechala svoji jedinou dceru obtěžovat nějakým maníkem," řekla Sabine a podívala se na hodiny na zdi.
,,Fajn, dobře, díky. Takže můžu se jít normálně sama v klidu projít?"
,,Jsi si jistá, že sama? Nechceš nějakého bodyguarda?"
,,To nebude potřeba." Stála si Marinette za svém.
,,Tak jak myslíš, ale dávej na sebe pozor." Nadzvedla obočí. Skutečně o ni matka měla starost?
,,Neměj obavy," řekla nakonec a vydala se z jídelny zpátky do svého pokoje.
Když dorazila k sobě, s úsměvem se opřela zády o zeď. Došlo jí, že už nemá domácí vězení a může klidně vypadnout někam ven na čerstvý vzduch a nebude mít za zády Sabine.
Vzala si k šatům jen svoji černou koženou bundu a boty bez podpatku. Napadlo ji, že by mohla zkusit napsat Adrienovi, jestli nemá čas jít s ní ven. Pochybovala, že se ozve hned, ale zároveň si hrozně přala ho po dlouhé době vidět.
Chvíli čekala, než odepíše. K jejímu štěstí měl zrovna čas, tak se ještě natáhla pro malou kabelku přes rameno a vydala se co nejrychleji pryč z tohoto domu.

Tak, Mari konečně nemá domácí vězení a může chodit kam chce 😁 jak dlouho to podle vás potrvá? A urovná se to někdy mezi ní a Lukou?💙

Přemýšlela jsem, že bych tuhle kapitolku vydala jako poděkování za 200 sledujících, ale nakonec jsem to nějak nestihla, tak teda jako vždy dneska 😇❤

Jinak v příští části bude Adrien, těšíte se na něj? 😁❤

Less216 💗