Stíny minulosti

XVII. Tajemství

Když si všimla, že jde trochu pozdě, rozeběhla se. Ve chvíli, kdy se dostala do parku, kde měli setkání domluvené, zpomalila a dala ruce do kapes své kožené bundy. Rozhlížela se kolem sebe, moc lidí tady nebylo. Taky aby ano, když mohlo být tak kolem deváté ráno. Většina se v tuto chvíli nacházela buď ještě doma ve své posteli, práci nebo ve škole.
Šla takhle nějakou dobu, nad její hlavou vlály nejen listy modřínů, dubů, ale i javorů. Vtom se zarazila, když spatřila jednoho mladíka na volném plácku.
Vypadalo to, jako by dělal nějakou taneční choreografii, možná hip hop nebo street dance. V tom se Marinette moc nevyznala, ale musela se zastavit a blonďáka pozorovat. Různě tancoval, hýbal se skoro celým tělem a na uších měl sluchátka. Chvíli na něj koukala s otevřenou pusou, potom se sama pro sebe musela usmát.
,,Páni..."
Jakmile si jí Adrien všiml, zarazil se. Nakonec pomalu šel k ní a cestou si dal sluchátka kolem krku. Na sobě měl černou mikinu s kapucí a černé kalhoty, na hlavě mu zářily jeho zlaté vlasy doslova jako sluneční paprsky. Musela na něj zírat, vzapamatovala se až, když na ni promluvil.
,,Nečekal jsem, že tady budeš takhle brzo," začal a zářivě se usmál. Dívce by se málem podlomila kolena a zrychlil se jí tep.
,,A já zase nečekala, že tě někdy uvidím tancovat. Myslela jsem, že všechna tvoje tajemství už znám."
,,Jak vidíš, všechna ne. Moc rád tě konečně vidím, Mari." Pevně ji obejmul a ona nasála jeho vůni. Byl trochu zpocený, ale to na jeho dokonalosti nic neměnilo.
,,Já tebe taky, mám pro tebe spoustu novinek. Neuvěříš, co mi matka zase provedla." Podíval se na ni a pak si šel sednout na nedaleký pařez, ona ho následovala.
,,Tak povídej, jsem jedno ucho," řekl a napil se z plastové láhve, kterou vytáhl ze své šedé tašky položené na zemi. Dívka se nadechla a svěřila se mu se svými problémy. Nemohla uvěřit tomu, že ji celou dobu poslouchá, ale to byla jedna z věcí, kterou na něm obdivovala.
,,Moment, chceš říct, že k vám nastěhovala cizího kluka a tobě se o tom předtím vůbec nezmínila?" Zamrkal překvapeně. Nedivila se mu, sama byla taky slušně v šoku, když se o tom dozvěděla.
,,Jo. Ne, aby mi to řekla, ona to na mě musí navalit jako hotovou věc."
,,To je kráva..." Ulevil si Adrien. ,,Promiň, ale nemůžu si pomoct. Co vůbec ten kluk? Luka nebo jak se jmenuje? Jak to má on? Jemu nevadí se k vám takhle narvat?" Smutně se usmála.
,,My se s Lukou známe z focení, vypadal mile, něco jako ty. Jenže teď bydlí u nás a já nevím, co si o tom mám myslet. Říká, že je tady hlavně kvůli škole, že se chce osamostatnit a že nebude překážet. Takový typy znám...dělají jako by nic a pak po tobě chtějí...no však víš." Trochu zrudla, když došlo na toto téma.
,,Myslíš, že je takovej?" Zeptal se se zájmem Adrien a vyndal z tašky chleba se šunkou, který měl připravený jako svačinu.
,,Vůbec tak nepůsobí a to mě mate, Adriene. Nevím, jestli mu mám věřit. Co když ho zmanipulovala matka, aby se mi nějak dostal pod kůži?" Podívala se na něj a jejich pohledy se setkaly. Zapomněla by, jak se správně dýchá, nakonec se ale ovládla.
,,Moc koukáš na filmy, Mari. Zkus mu dát šanci a jestli si to pokazí, jeho chyba." Pokrčil rameny a zakousl se do chleba, dívka ho pozorovala. Nemohla od něj odtrhnout zrak.
,,Myslíš, že bych měla?"
,,No tak sama jsi říkala, že na focení byl v pohodě. Prostě bych to zkusil a když tak bych ho poslal do prdele," odpověděl bezstarostně a ona vyprskla smíchy. Nevěděla proč, ale přišlo jí to vtipné. Celou dobu nic a teď tohle.
Najednou jí zakručelo v břiše. Uvědomila si, že toho doma zase tolik nesnědla, protože hned využila toho, že se může v klidu nadechnout čerstvého vzduchu. Rychle zmlkla.
,,Kdy jsi naposledy jedla?" Zeptal se opatrně mladík.
,,Není to dlouho, ale moc jsem tomu nedala. Musím přece využít toho, že mi matka zrušila domácí vězení po takové době." Kousla se do rtu.
,,Víš co, vem si." Usmál se a před ní se najednou objevil další chleba, tentokrát se sýrem.
,,To přece nejde, nemůžu ti sníst svačinu, co by tomu řekla Kagami?" Snažila se odmítnout.
,,Musela by to překousnout. Tak ber, dokud dávám. Za minutu šanci třeba mít nebudeš." Mával jí chlebem před obličejem a ona bojovala sama se sebou. Nakonec musela ustoupit a vzít to od něj, hlad byl silnější. Při jídle nějakou chvíli mlčeli, oba museli tohle všechno vstřebat.