Stíny minulosti

XLII. Radši mlč

Posledních pár dní ovládaly Paříž bouřky. Hromy dunily oblohou a blesky ji křižovaly tak jako už dlouho ne. Nechyběl samozřejmě ani déšť, který hustě dopadal z nebe na zem.
Marinette postávala u okna a se zvláštním výrazem ve svých pomněnkových očkách sledovala dění na tmavé obloze. Bouřek se vždycky bála. Jako malá se často schovávala v tátově náručí, kde čekala, než všechno přejde a bude zase dobře.
Nyní nebyl její strach z tohoto počasí nějak hrozný, ale přesto tam byl. Skrýval se uvnitř ní a neměl v úmyslu sám od sebe zmizet.
Občas si připadala jako strašný srab. Nejen, že mívala deprese ze své matky, ale také za poslední půl rok omdlela dvakrát, což se jí zdálo opravdu hodně. Ano, pokaždé to mělo svůj rozumný důvod, ale přesto v tomhle o sobě často pochybovala.
Najednou spatřila obrovský žlutý blesk přímo nad Eiffelovou věží a za ním téměř hned následoval silný hrom. Dívka sebou cukla a začala se malinko třást. Obejmula se pažemi a snažila se uklidnit.
,,Klid, Marinette, je to jen bouřka," řekla sama pro sebe a zavřela přitom oči. Když je otevřela, vydechla a potom pro jistotu zatáhla žaluzie, tudíž už nebylo vidět ven a v pokoji svítilo pouze malé světlo na nočním stolku.
Bosými chodidly pomalu přešla po studené podlaze až k posteli. Rozhodla se, že dnes půjde spát, byla po natáčení docela unavená a její kruhy na obličeji to dokazovaly.
Lehla si do postele, ještě rychle zkontrolovala mobil a potom bez ohledu na čas zhlasla lampičku.
Zavrtala se do peřiny a chvíli se dívala do tmy. Venku stále pršelo a občas zahřmělo. Raději nad tím nepřemýšlela a vzpomněla si na Adriena.
Dnes nemohli být spolu, protože jim to nevyšlo, tudíž si něco naplánovali na zítřejší den. Těšila se na něj a doufala, že si to spolu užijí. Už měli jen chvíli klidu do té doby, než se vrátí Kagami z Japonska.
S touto myšlenkou a představami nad výrazem dívky, až zjistí, že se s ní Adrien rozchází kvůli ní, se jí podařilo usnout i za nepříznivého počasí.

Bylo něco po poledni, už nepršelo ani nehřmělo. Na ulicích se často nacházely kaluže, kterým se většina lidí vyhýbala. Některé děti to ale neřešily a bez váhání do nich skákaly.
Blonďák se procházel po chodníku a s úsměvem pozoroval dvě, přibližně desetileté holčičky, co si spolu okolo kaluží hrály. Kousek dál stály zřejmě jejich maminky a o něčem spolu horlivě diskutovaly.
Místy tu projelo nějaké auto nebo cyklista na kole, nechybělo ani spoustu dalších lidí. Prostě typická Paříž. Obrovská metropole, která byla hlavním středem veškerého dění.
Když konečně dorazil do parku, kam se dostal za nějakých osm minut chůze, rozhlédl se nejprve kolem sebe.
Spatřil ji až po chvíli. Seděla na lavičce s hlavou skloněnou a pozorovala své černé tenisky. Na sobě měla jakousi mikinu přes hlavu, legíny a poslouchala hudbu.
Rychlejším krokem se vydal k ní a zezadu jí zakryl rukama oči. Nejprve se trochu lekla, ale pak její tvář ozdobil krásný úsměv. Sundala si svá růžová sluchátka.
,,Adriene!" dotkla se jemně jeho dlaní, které jí bránily ve výhledu na okolí.
,,No jo, jsem to já," zasmál se. ,,Tebe asi nikdy nenachytám, co?"
,,Ne, jedině, že by ses víc snažil," zakroutila hlavou a on se k ní se smíchem sklonil. Přivítali se objetím, kdy ji ještě pohladil po jejích rozpuštěných vlasech.
,,Tak třeba příště," trhnul rameny a posadil se vedle ní.
,,Třeba."
,,Jak ses v noci vyspala? Dobrý? Chvílema byly fakt velký hromy," podíval se na ni starostlivě. Věděl o jejím strachu a mrzelo ho, že s ní nemohl být, aby ji uklidnil. Jenže taky musel s jedním kamarádem z práce řešit něco důležitého a to nemohl odložit.
Marinette se usmála. Udělalo jí radost, že se o ni takhle zajímá.
,,Trochu jsem se bála, ale přežila jsem to, neboj," pohladila ho po rameni a pozorovala mladíkovy rty. Při tom pohledu se jí rozbušilo srdce ještě více.
,,To je dobře. Dneska má bejt další bouřka a...myslíš, že budeš v pohodě?"
,,Budu. Nemám z toho úplně panickou hrůzu, jen mi vadí velký hromy, chápeš. Přežiju to, neměj strach," zasmála se lehce.
,,Jasně, ale stejně bys mohla přijít ke mně. Byli bysme tam spolu a já bych tě chránil," řekl svůdně a dívka překvapeně zamrkala.
,,To by šlo, proč ne," usmála se a v očích se jí zvláštně zablesklo.
,,Bezva, už se moc těším," naklonil se k ní Adrien a začal ji ze strany líbat na tvář.
Jeho rty jí opět ochromily všechny smysly, přestože se při nich snažila zůstat co nejvíce to šlo. Stejně jako kdykoliv jindy mu nedokázala odolat a zajela mu svýma rukama do vlasů.
,,Akorát budu muset zavolat Nathalie, že se dneska už nevrátím a přespím u Chloé," řekla poté, co jí jemně zkousl spodní ret. Adrien se uchechtl.
,,To ti to pořád žere?"
,,Jak to myslíš?" nechápavě nakrčila své tmavé obočí.
,,No, že se několikrát do týdne vymlouváš na Chloé. Jasně, ona ti to třeba potvrdí, ale jsi si skutečně jistá, že Nathalie nic netuší?" opřel si čelo o to její a pohrával si přitom s dívčinými vlasy, které jí splývaly podél obličeje.
,,Jakože by věděla o nás dvou?!" lehce zvýšila hlas a vykulila oči, když ji tohle napadlo. Blonďák se malinko usmál. Vypadalo to, že se dobře baví.
,,To ne. Ale podle mě musí tušit, že máš nějakýho kluka. Však jak dlouho za mnou chodíš už? Několik týdnů? A s Chloé jste u sebe určitě nespaly tak často."
,,To sice ne, ovšem ona nic nenaznačovala, když jsem jí to říkala naposledy. Prostě měla tu svoji robotí masku jako vždycky. Myslím, že nic neví a kdyby jo, nemůžu jí to říct. Až moc se baví s matkou a jistě jsou i teď v kontaktu." Pokrčil rameny.
,,Chápu no. Pusť to z hlavy, Mari. Jenom mi to přišlo srandovní, nic v tom nehledej," mrkl na ni.
,,Je mi to jasný," zasmála se a jemně se prsty dotkla jeho tváře, nezapomněla ani na rty. Chvíli po nich kroužila palcem, což už mladík nevydržel a dychtivě ji políbil.

Procházeli se po městě. Míjeli několik obchodů v jedné ulici, hromadu lidí a aut, která projížděla kolem. Cestou se smáli, pošťuchovali a celkově oba vypadali plní energie. Tento pocit jim nezkazila ani zatažená obloha, odkud by mohlo každou chvíli začít opět pršet.
Najednou se Marinette zastavila kousek od cukrárny, v jejímž vnitřku zahlédla podezřelou postavu.
,,Jé hele, Adriene! Chloé!" ukázala rukou na blondýnku postávající u prodejny. Za ní byl nějaký vyšší tmavovlasý kluk, kterého Mari poznala téměř hned. ,,A..cože, s Lukou?!" Chlapec vedle ní sebou trhnul.
,,Co?" až nyní se podíval tím směrem, kde se nacházela malá, útulná cukrárna sladěná do černé a bílé barvy.
Jakmile se tam podíval, otočil se k nim úplnou náhodou i ten, co stál za Marinettinou nejlepší kamarádkou. Jejich pohledy se střetly přes skleněné dveře a Adrien zalapal po dechu. Srdce se mu rozbušilo tak moc, že by mu mohlo samo vyskočit z hrudi.
,,To...to není pravda tohleto," zašeptal a nevěřícně kroutil hlavou.
,,Jo, taky nemůžu uvěřit, že jsou ti dva spolu venku," uchechtla se dívka a zkoumavě si je prohlížela. Až po chvilce si všimla svého přítele, který se snažil vzpamatovat z náhlého šoku, co zrovna prožívá.
,,Adriene? Co se děje? Jsi v pořádku?" opatrně ho pohladila po paži a i přes jeho mikinu cítila, jak se trochu třese.
,,Hej? Slyšíš mě?" zamávala mu rukou před obličejem, aby zjistila, zda vnímá.
To už se však otevřely dveře cukrárny a z nich vyšela Chloé spolu s Lukou. Blondýnka se něčemu smála a on si ji s úsměvem prohlížel. Když si ti dva všimli Marinette s Adrienem, na moment se zarazili.
,,Mari, Adriene, co vy tady?!" zasmála se Chloé a šla je oba obejmout. Kluci tam zatím jen stáli. Adrien vypadal stále dost v šoku, zato Luka ho pozoroval s až moc děsivým klidem. Usmál se.
,,Ahoj, Marinette, Adriene," kývl hlavou na pozdrav. Holky se na sebe podívaly.
,,Ty hajzle!! Jseš to vážně ty!!!" vykřil mladík vedle Mari a upoutal tak pozornost několika lidí, kteří procházeli kolem.
Než se obě stačily vzapamatovat, už si to mířil k Lukovi, aby mu jednu vrazil pěstí do obličeje. Když si toho všimly, okamžitě ho s Chloé od Luky odtáhly.
,,Adriene! Kam jdeš?!" zamračila se Mari.
,,Luko, jsi v pohodě?" Chloé ho jemně pohladila po paži.
,,Jo, jen jsem trochu zaskočenej, ale ani se mě nedotkl." Adrien zatnul čelisti, vypadal naštvaně.
,,Co to do tebe vjelo?! Ty přece nejsi ten typ, co by na veřejnosti mlátil cizí lidi?!" zeptala se Marinette a stále Adriena pro jistotu pevně držela za ruku. Vypadal, že by byl schopný Luku klidně zmlátit do klubíčka.
,,Jenže on není cizí. Bohužel," zamračil se a v jeho smaragdech spatřila čistou nenávist vůči tmavovlasému chlapci. Mari překvapeně zamrkala.
,,V-vy se znáte? Cože?" vykoktala Chloé a Luka se uchechtl.
,,Známe...to je slabý slovo."
,,Ty radši mlč nebo tě-"
,,Adriene, dobrý, všechno v pohodě. Pojď, půjdeme na to jídlo, nebo se tady ještě porvete." Marinette se omluvným pohledem podívala na svoji nejlepší kamarádku a v hlavě se jí objevilo spousta nových otázek, na které potřebovala znát odpovědi co nejdříve.
Adrien se ještě pořád nenávistně díval na Luku, dokud nezabočili za roh ulice a on mu nezmizel z dohledu.

Taaak a konečně tu máme setkání Adriena s Lukou... jak jste si vy mysleli, že bude probíhat? A vůbec, napadlo vás, že by se mohlo odehrát? 😇 podle mě je jasný, že se jednou stát muselo 😀 💗

Proč myslíte, že Adrien na Luku vyjel? Odkud ho asi zná? 😇
A váš celkový názor na tuto kapitolu? ❤

Dneska vám sem dávám část dřív a teď se jdu učit, tak se mějte 😂

Less216 💗