Stíny minulosti

XII. Jednou bude líp

Ani jeden z nich nemohl vůbec uvěřit tomu, že mají možnost se vidět a dokonce spolu tančit. Když si dívka vzpomněla na to, jak ještě před pár hodinami chtěla odtud utéct, musela se sama pro sebe usmát. Ještěže nic takového neudělala. Bylo by to nespravedlivé vůči Chloé, která s její přítomností počítala, a navíc by nemohla být s Adrienem. Nepochybovala o tom, že by se její nejlepší kamarádka dokázala sama zabavit, ale aspoň na ni nebude pak naštvaná.

,,Víš, že jsem ani nepočítal s tím, že tě tady potkám?" začal najednou rozhovor chlapec naproti ní. Drželi se za ruce a tančili po parketu ve víru hudby. Jejich kroky byly dokonale sladěny, jako kdyby tohle číslo měli nacvičené. Přitom něco takového prováděli vůbec poprvé. 
,,Vážně ne?" pochybovala Marinette a jejich pohledy se opět setkaly. Na moment se ztratila v těch krásných a okouzlujících smaragdových očí. 
,,No ne. Myslel jsem totiž, že máš domácí vězení a máma tě sem nepustí." 
,,Tak to jsi asi první, kdo si něco takovýho myslel. Jsem tady kvůli Chloé, před pár dny mě překecala, abych sem šla, že si to spolu užijeme bez ohledu na okolí. Ze začátku se mi nechtělo už jenom proto, že jsem věděla, jak to tady chodí. Ale pak nám došlo, že mě sem matka zase bude tlačit a fakt se mi nechtělo se s ní hádat...za poslední dobou jsme se hádaly dost a já to těžce nesla. Řekla jsem si, že když mě Chloé dostala z depresí, proč jí neudělat radost," pokrčila Mari rameny a dokončila svůj monolog. 
,,Ty jsi měla zase deprese?" zeptal se s obavami Adrien. 
,,Jo. Ale neboj, nebylo to hodně za sebou, spíš kvůli tomu, jak jsem tehdy utekla z plesu a kvůli tomu zarachu. To víš, deprese jsou běh na dlouhou trať a mě pronásledují vlastně už od dětství."
Povzdechl si. Od jejich setkání uběhl měsíc a půl, jaro bylo tady a on míval touto dobou dobrou náladu. Možná taky proto, že všechno venku kvetlo, dny se zase prodlužovaly a rodila se nová mláďata. Něco mu ale říkalo, že tenhle rok bude jiný. 
,,Víš, že se na mě můžeš kdykoliv se vším obrátit, že jo?" Díval se jí při tanci do očí. Jí to připadalo, jako kdyby měl výhled až na dno její duše. 
,,Vím, Adriene," dostala ze sebe ve chvíli, kdy se vzpamatovala. Co to s ní ten kluk dělal? V ničí přítomnosti se nikdy necítila tak zmatená, nikdy nebyla taková nervózní. Možná to ale mohlo být i proto, že se dlouho neviděli. Přece jenom, telefonáty někdy nestačí. Rozhodně si nehodlala připustit, že se může jednat o něco víc, nesmělo. Vždyť Adrien byl kamarád a taky měl přítelkyni. To už jako důvod stačilo. 
,,Ale problém je hlavně v matce...jak víš, nikdy mi nedala domácí vězení a já jenom čekám na to, až skončí. Chci zase chodit ven do parků, na svá oblíbená místa a tak. Možná ti přijdu jako blázen, ale tak to prostě mám. Miluju přírodu, hudbu a takové ty obyčejné věci. Sice jsem herečka a modelka, ovšem k životu mi stačí málo. Nikdo kromě Chloé to neví, Sabine to nechce vidět, chce abych byla jako ona. Občas prostě potřebuju od všeho utéct a být na moment někým jiným. Obyčejnou dívkou." Poslední slova zašeptala mladíkovi do ucha, když si byli blízko a cítili na sobě horký dech toho druhého.
Adrienovi se zalily oči slzami, naštěstí je měl zavřené a bradu položenou na rameni své kamarádky. Dávno se vykašlali na normální kroky a jen se pomalu do rytmu pohybovali v objetí. Měli tušení, že je někdo sleduje, ale pro tuto chvíli se to rozhodli neřešit. Poznal, že se skladba blíží ke konci, a tak se podíval na Marinette. 
,,Pojď se mnou," řekl zničehonic a ona nechápavě naklonila hlavu. 
,,Proč?" 
,,Znám perfektní místo, kde můžeš na všechno zapomenout a na chvíli se stát obyčejnou." 
,,A-ale co Kagami? Neříkal jsi, že na tebe čeká? Nechci, abys měl kvůli mně problémy." 
,,Když sebou hodíme, ničeho si nevšimne," mrkl na ni a ona podlehla. Touha vytratit se odtud alespoň na chvíli byla silnější, nic jiného ji nezajímalo. Jakmile si všiml jejího pohledu, chytil ji za ruku a společně se rychle propletli mezi všemi těmi lidmi. Všimla si toho jen Chloé, která s úsměvem stála u zdi a sledovala dění kolem sebe.