Stíny minulosti

XXIII. Něčím jiná

Běžela, jak nejrychleji to šlo, aby se dostala do parku. Tak trochu jí to připomnělo minulý sraz tady, taky musela běžet. Měla pocit, že od té doby, co utekla z plesu, ji ten pohyb nějak pronásleduje a za chvíli bude schopná uběhnout i maraton.
Když tam dorazila, Adrien seděl na pařezu, záda měl shrbená a hlavu v dlaních. Zastavila se kousek od něj a doufala, že nebrečí.
Byla udýchaná, a tak pár vteřin stála na místě, aby si mohla trochu odpočinout. Poté přešla k mladíkovi, vedle kterého se posadila. Obejmula ho rukou kolem ramen, nutně to potřeboval.
,,Už jsem tady," zašeptala, Adrien měl stále hlavu skloněnou a ani se na ni nepodíval. Z toho usoudila, že ta hádka musela být strašná.
,,Jestli se mi chceš svěřit, klidně mluv. Od toho jsi mi přece volal, abych sem přišla a pomohla ti." Usmála se jemně a stále ho objímala. Palcem vytvářela malé kroužky jeho rameni. Mladík si povzdechl, promnul si obličej a opřel ruce o svá kolena, přitom stále koukal někam na zem. Ani jednou se na Marinette nepodíval, ale její přítomnosti si vážil.
,,Co vlastně Luka na to, že jsi místo toho, abys byla venku s ním, utekla sem? Nebudeš mít kvůli mně problémy?" Zeptal se. Tak tohle ji dojalo. Přestože měl svých starostí dost, zajímal se i o ni.
,,Nebudu. Luka je opravdu skvělej, domluvili jsme se, že na mě potom počká někde před naším domem a půjdeme tam společně, aby Sabine nevyváděla. Nevím, jestli jsem ti to říkala, ale musím chodit ven jenom s ním. To od chvíle, co jsem byla naposledy s tebou, Ninem a Alyou tady a přišla jsem pozdě. Původně jsme s sebou měla vzít Luku a nevzala, navíc jsem řekla, že jdu za Chloé."
,,Z tebe se fakt stává rebelka," usmál se Adrien smutně.
,,Tak bych to neřekla. Už mě prostě jenom nebaví, jak mi matka pořád něco nakazuje. Sice teď musím chodit ven vždycky jenom s Lukou, ale pořád lepší, než mít domácí vězení a nemoct nikam." Pokrčila rameny.
,,To asi jo no. Víš, s Kagami jsme se pohádali vlastně kvůli úplný kravině. Všechno začalo tím, proč jsem tě vzal na naše místo a ještě si zrovna uvědomila, že ještě máš to její oblečení, pak se mě ptala, proč jsi ho ještě nevrátila a tak. Nakonec se to zvrtlo, nechtěj tady po mně, abych ti všechno vyprávěl, možná někdy v budoucnu, ale teď na to nemám. Prostě zkráceně: začala ti nadávat, vadilo jí, že si s tebou volám poslední dobou skoro pořád a že o tobě furt mluvím. Jasně, bavili jsme se o tobě často, ale vždycky z nějakého normálního důvodu. Tak jsem se tě samozřejmě zastal, což jí vadilo. Potom se naštvala, řekla, že mě nechce vidět a utekla někam pryč." Na chvíli se odmlčel a Marinette se mezitím snažila vše zpracovat. Nemohla uvěřit, že se hádali kvůli ní.
,,Já...takovou hádku jsme ještě nezažili za celou dobu, co se známe. Fakt mě to mrzí, ale zároveň mám pocit, jako by to tak mělo být...Navíc nejdřív byla s tou střechou úplně v pohodě, nevím co to do ní najednou vjelo."
,,T-tak to je mi moc líto. Myslela jsem, že jí to nevadí, však na plese se tak tvářila."
,,No právě," povzdechl si Adrien.
,,Zrovna dneska jsem to oblečení objevila ve skříni, jestli si chceš s Kagami všechno urovnat, klidně ti ho příště přinesu." Nic na to nenamítal, jen přikývl na znamení souhlasu.

,,Jsi skvělá, Mari, víš to?" Konečně zvedl hlavu a jejich pohledy se setkaly, on se lehce usmál. Dívka se zasekla a na moment se ztratila v těch smaragdech. On řekl, že jsem skvělá!!! V duchu tomu nemohla uvěřit a navenek se debilně usmívala.
,,Skvělá..." vydechla omámeně.
,,No jo. Vždycky tady pro mě jsi, když potřebuju, je s tebou sranda, nikdy se ve tvý přítomnosti nenudim...a taky jsi strašně krásná."
Další kompliment. Už by to měla přestat tolik hrotit, jinak se z toho zblázní, ale nedokázala si pomoci. Nikdo by nedokázal být v klidu, kdyby mu ten, koho miluje, říkal takové věci.
,,Já nevím co říct." Byla stále někde v jiné dimenzi a jeho oči ji hypnotizovaly.
,,Tak neříkej nic, je to pravda totiž. Ty nejsi jako Kagami...Jasně, ona je sice milá, krásná, hodná, pozorná, ale ne tolik jako ty. Víš, jsi něčím jiná a to se mi na tobě líbí, to mě k tobě už dlouho přitahuje. Jenže jsem se držel zkrátka, protože mám holku." Když to zaslechla, trhla sebou a vrátila se zpátky do reality. Tedy alespoň tolik, jak to bylo možné.
,,Moment, řekl jsi, že tě přitahuju?!" Adrien se narovnal a přikývl.
,,Jo. Sice Kagami taky, ale já nevím, jak to správně vysvětlit, aby to dávalo smysl. Prostě...vim, že je to špatný, ale k tobě mě něco táhne. Nějaká síla nebo, jak tu věc nazvat. Je to směšný, že?" uchechtl se.
,,Není, asi ti rozumím...mám to stejně."
Byla na sebe pyšná, že mu to dokázala říct alespoň takhle. Na vyznání citů bylo stejně ještě trochu brzy, navíc měl za sebou těžký den. Adrien se na ni dál usmíval, ale Mari stále viděla v jeho očích smutek. Nakonec si na něco vzpomněla a chtě nechtě se postavila.
,,Něco pro tebe mám."
,,Máš? A co?" Zeptal se mladík a zvědavě ji pozoroval, jak vyndává mobil z kapsy.
,,Něco...bude se ti to líbit, uvidíš. Uvolni se, přestaň myslet na blbosti a užívej si to." Mrkla na něj. Telefon, ze kterého už vyhrával a hudba, položila na pařez vedle něj.
Zvědavě se podíval na název skladby, poté znovu zvedl hlavu k dívce. Nechápal, o co jí jde, ale jakmile začala kousek před ním tancovat, otevřel pusu dokořán. Zase ho ohromila ať už jenom svými pohyby, kroky nebo tou energií.
Po celou dobu jejího tance z ní nedokázal spustit oči, byla dokonalá. Chvíli ji pozoroval s úsměvem, jindy mu klesla spodní čelist a nemohl pochopit, jak se něco takového mohla naučit.
Marinette si moc dobře uvědomovala, co s ním dělá, přesně toho chtěla docílit. Chtěla, aby zapomněl na trápení a na Kagami a soustředil se na něco jiného. Tedy na ni.

Když asi po třech krátkých, ale pro oba dlouhých, minutách skončila, už nemohla. Hruď se jí rychle zvedala a nejraději by se něčeho napila, bohužel ani jeden z nich zde neměl žádné občerstvení.
,,Vím, že jsem si na začátku trochu spletla kroky, ale chtěla jsem hlavně, aby sis aspoň na chvíli přestal lámat hlavu něčím, co teď stejně nevyřešíš." Vzájemně se na sebe dívali a usmívali.
,,A to se ti povedlo dokonale...Šlo ti to úžasně, vůbec jsem se od tebe nemohl odtrhnout. Ještě řekni, že jsi tu choreografii vymyslela sama."
,,N-nooo...něco jsem se naučila podle jednoho videa, ale něco jsem vytvořila já." Pokrčila rameny, on nad tím jen nechápavě kroutil hlavou.
,,Jak?" Zeptal se a omámeně vstal, přešel k ní a ona se mu dívala do očí.
,,Co?" Nechápavě ho sledovala.
,,Jak to, že jsem si neuvědomil dřív, že jsi tak...tak..." najednou neměl slov.
Tmavovláska se raději na nic nevyptávala. Zase se nedokázala zmohnout na jediné slovo a sotva se držela na nohou.
Adrien jí pomalu položil ruku na tvář, dál se dívali jeden druhému do očí. Čekala, že dřív nebo později přestane celou situaci zvládat a na místě omdlí.
Najednou se k sobě začali přibližovat, na svých rtech cítila jeho horký dech a srdce měla až v krku. Přivřela oči a čekala.
Když ji konečně políbil, dívkou projela vlna všemožných pocitů. V hlavě to všechno stále zpracovávala a nevnímala okolí. Byla si vědoma jen motýlků v břiše, svých rudých tváří a Adrienových rtů dorážejících na ty její.

Překvápkooo!!😂😇

Pamatujete, jak jsem minule říkala, že si budete na polibek muset chviličku počkat? Asi vás nenapadlo, že to bude hned v této kapitole, ale o tom to je 😂😈💗

Jinak nahoře máte písničku, na kterou Mari tančila. Je ze seriálu Najdi si mě v Paříži...jestli jste si říkali, že na písničkách ze seriálů ujíždím, tak jste si všimli správně 😂😂💗

Co říkáte na ten polibek a na hádku Kagami a Adriena? Přijde vám, že byla úplně zbytečná nebo vlastně i na místě? ❤

Další kapitolku očekávejte ve středu 😂😘

Less216 💗