Stíny minulosti

XXXV. V nebezpečí

Bylo úterý. Slunce venku pálilo podobně jako minule. V několika posledních dnech všechny trápilo nesnesitelné vedro, tentokrát ani vítr nefoukal, ale Marinette se nad tím pozastavovat nemohla.
Zrovna přijela domů z natáčení, měla čas jen na převléknutí a potom musela za Adrienem. Domluvili se, že pro ni přijede na motorce a společně vyrazí městem na koupaliště.
Doběhla do svého pokoje, vak pohodila na postel a zamířila ke skříni.
Chvíli vybírala oblečení, ale nakonec si vzala světlou sukni a k tomu černý top. Vlasy si sepla do úhledného drdolu a nezapomněla ani na své modré dvoudílné plavky, které spolu s Chloé kdysi vybíraly.
Když už byla se vším hotová, rychle popadla tmavý batoh, do kterého dala plavky, ručník, opalovací krém a ještě si udělala do malé lahve pití.
Poté rychle vyběhla z pokoje, ale to by nebyla ona, kdyby se na chodbě nesrazila s Lukou, který zrovna procházel kolem.
,,V pohodě, Marinette, dobrý?" ptal se, aby se ujistil, zda je v pořádku. Rychle kývla hlavou.
,,Jo, dobrý a ty?"
,,Taky, hele nemáš teď čas na-"
,,Promiň Luko, nemám. Spěchám za Adrienem, měj se!" křikla na něj, když už sebíhala schody a nechala ho tam zmateně postávat. Jen pokrčil rameny a vydal se do svého pokoje.

,,Ahoj, můžeme?" usmál se na ni Adrien, který stál ve stínu za rohem její vily a opíral se o svou motorku.
Dívka se zastavila kousek před ním, aby si ho mohla prohlédnout - vypadal stejně neodolatelně jako vždy a to měl na sobě pouze nějaké obyčejné tričko a kraťasy.
,,Dej mi chvilku," zamumlala. Po pár vteřinách se mu na přivítanou vrhla kolem krku. Lehce zavrávoral a zasmál se.
,,Taky tě rád vidím, strašně ti to sluší," pohladil ji po tváři a ona se malinko začervenala.
,,Díky, tobě taky. Pojedeme?" navrhla. Přikývl a podal jí helmu, kterou si nasadila.
On si vzal tu svoji a sedl si na motorku. Mari ho následovala a pevně Adriena obejmula kolem pasu. Téměř hned nastartoval a rozjel se.
Skrze helmu sledovala okolní svět a i když bylo hrozné horko, užívala si ten vítr, který se dělal při jízdě. Usmívala se a cítila ten pocit štěstí, který v jeho přítomnosti pokaždé zažívala, obzvláště v takovýchto chvílích.
Po nějaké době jízdy, kdy ji do zad pálilo slunce, si všimla, že pomalu odjíždějí z Paříže. Zamračila se.
,,Kam to jedeme? Tohle není cesta na koupaliště!" zvýšila hlas, aby ji mladík před ní slyšel. On se jen pousmál, ale neohlížel se na ni, protože se musel věnovat řízení.
,,Rozhodl jsem se trochu změnit plán, jestli ti to nevadí. Znám jeden les kousek za městem. Byl jsem tam několikrát a je to tam vážně hezký, budeme tam úplně sami."
,,Jenže to pojedeme dlouho, ne?"
,,Ještě tak půl hodinky určitě. Neboj, bude to stát za to," ujišťoval ji.
,,Tak uvidíme," řekla pro sebe a dál už nemluvili.

Když konečně dorazili na místo, mohlo být něco kolem čtvrté odpoledne.
Adrien jel až k nějaké příjezdové cestě a odtud motorku vedl hlouběji do lesa. Dívka šla vedle něj pěšky a s úsměvem na tváři si prohlížela okolí.
,,Vypadá to tu vážně hezky," řekla, aby prolomilo ticho, které mezi nimi dosud panovalo.
,,Viď? A to jsi ještě neviděla to nejlepší," mrkl na ni.
,,No jo, ale co tvoje motorka? Když půjdeme někam dál, budeš ji muset někde nechat," podívala se na něj.
,,Neměj strach, nepůjdeme hluboko. Navíc brzo budeme muset stejně vyjet, abysme dorazili do města včas. Jenom jsem ti to tady chtěl ukázat, víš?"
,,Chápu," přikývla a potom zaklonila hlavu.
Prohlížela si stromy tyčící se až k nebi. Bylo jich vedle sebe hodně, smrky, modříny, jedle, borovice a spousta dalších jehličňanů, které Mari ani nedokázala pojmenovat. Jejich větve se nad nimi skláněly a vytvářely tak stín, aby je ochráněly před přímým světlem.
Na jednom stromě uviděla veverku, jak běží nahoru a v puse něco držela. Dívka nepostřehla co. Domnívala se však, že to mohl být nějaký oříšek nebo další potrava.
,,Asi se ti to může zdát divný, ale nikdy jsem takhle v lese ještě nebyla," svěřila se mu.
,,Myslel jsem si to," usmál se smutně a ona se na něj překvapeně otočila.
,,Vážně?"
,,No jo. Je to celkem logický, když tě Sabine skoro fut hlídala. Všude jsi s ní chodila a tak pochybuju, že ses někdy dostala takhle ven."
,,Máš pravdu, nedostala. Byla jsem maximálně tak někde v parcích, který v Paříži jsou," obejmula se rukama kolem ramen a sledovala trávu po stranách kamennité cesty.
,,Teď si to vynahradíš, neboj."
,,Opravdu nemám ponětí, co bych bez tebe dělala, Adriene. Zřejmě bych byla úplně ztracená."
,,A já bych byl ztracenej bez tebe." Vzal ji kolem ramena vtiskl jí malou pusu do jejích tmavých vlasů.