Stíny minulosti

XLIII. Věř mi

Adrienovi bušilo srdce jako splašené ještě po pěti minutách chůze, které mu připadaly jako věčnost. Marinette šla vedle něj a celou dobu ho pozorovala, nemohla od blonďáka odtrhnout zrak. Tolik nenávisti a zároveň strachu v něm nikdy nespatřila.
,,Povíš mi už konečně, co to mělo být? Odkud se vy dva znáte? A proč jsi mi to nikdy neřekl?" uslyšel její hlas a nasucho polkl. Cítil, jak mu po zátylku přeběhl mráz.
,,Nevim, jestli na to je vhodná doba..." vydechl a zadíval se kamsi do země. ,,A spíš mě mrzí, že jsi mi nikdy neřekla ty, o koho jde."
,,J-jak to myslíš?" vykoktala a zastavila se na chodníku. On vedle ní.
,,Nijak...zapomeň na to, Mari. Jsem jenom rozhozenej, to víš. Setkání po letech a ne zrovna dvakrát příjemný."
Tmavovláska se lehce zamračila.
,,Co ti udělal tak strašnýho, že jsi ho skoro zmlátil? Nějak jste se pohádali nebo co?"
,,Pohádali...kéž by." Najednou se jí zdál trochu smutný. Kousek od nich spatřila lavičku, a tak ho chytla za ruku.
,,Pojď si támhle sednout a všechno mi řekneš, ano?" pokusila se o úsměv, ale ten se jí moc nepodařil. Stále byla v šoku z toho, co se před chvílí stalo mezi jejími přáteli.
Posadili se. Adrien se opřel lokty o kolena a pozoroval Seinu, která se táhla až někam do dáli. V očích se mu lesklo cosi zvláštního, co se Mari neodvažovala pojmenovat.
,,Pamatuješ si, jak jsem ti tehdy vyprávěl o svojí minulosti? O tom, jak jsem bral drogy a jak mi je prodával jeden kluk s děsivě modrýma očima?" jakmile to vyslovil, všechno jako by jí do sebe začínalo zapadat. Na chvilku se zarazila a zorničky se jí rozšířily, nevěřícně zalapala po dechu.
,,Ne," zašeptala a podívala se na něj. Také k ní zvedl pohled. ,,Neříkej, že je to on, hlavně to ne, prosím."
Adrien si všiml, jak ji to vzalo. Jak se jí třesou rty a dokonce i zvýšl tep, což poznal tak, že jí položil ruku na zápěstí té její.
,,Mari, je mi jasný, že je těžký tomu uvěřit, když spolu už dlouho žijete v jednom domě a jste přátelé, což nechápu, ale je to pravda. Před několika lety scháněl drogy a pak je prodával dál. Bral za to slušný prachy. Já jsem na něj narazil úplnou náhodou. Zrovna byla strašná zima a potřeboval jsem se někde schovat, potkal jsem jeho a vzal mě k sobě. Nechápal jsem proč a nejdřív se nechtěl vnucovat. Nakonec mě ale přesvědčil, že jenom rozveze pár zásilek a pak půjdeme. Když jsem potom zjistil, že dealuje, byl to pro mě šok. Chtěl jsem od něj pryč, i přesto, že jsem v něm viděl staršího bráchu, kterýho jsem nikdy neměl. Podařilo se mu mě přesvědčil, ať něco vyzkouším. Už víš, že to šlo zlehka a potom jsem časem přešel k injekcím. Fakt hrůza. Jednou někam odjel na noc a mě nechal doma, byl jsem tehdy fakt mimo. Nějak jsem se dostal ven, kde mě později našla Kagami. Když jsem se z toho vyhrabal, nikdy jsme se s Lukou nepotkali, ale já ho začal nenávidět. Za to, co dělá, že ničí životy ostatním. Vždyť já mezi těma popelnicema skoro umřel a myšlenka, že něco takového může zažívat i někdo další, mě děsila..."
Dokončil své vyprávění a Marinette na něj opět hleděla se zvláštním výrazem. Už všechno chápala a nevěděla, co si má myslet o jejím tmavovlasém kamarádovi.
,,Proboha...tohle...tohle dělal? On ti prodával drogy?" se slzami v očích ho obejmula kolem ramen. Kývl hlavou a na tváři ho zašimraly blonďaté vlasy.
,,Jo, dělal. Nechtěl jsem ti to na začátku říkat, protože už tak toho na tebe bylo moc. A navíc jsi asi neznala Luku."
,,Adriene..." zamumlala Marinette a položila si obličej na jeho rameno. Nechala po tváři stékat slzy. Adrien se pomalu narovnal a pevně ji objal. Když se od sebe odtáhli tak, aby na sebe mohli vidět, smutně se usmál.
,,No a teď o mně víš úplně všechno, princezno. Už před tebou nemám žádný tajemství."
,,Tohle ale nebylo tajemství, ne? Jenom jsi nevěděl, že je to zrovna ten Luka, který se mnou bydlí."
,,Nevěděl, protože jsem nikde neviděl jeho oči, podle nich bych ho poznal určitě. Navíc ani tys mi nikdy neukázala jeho fotku, ale to je jedno, nebudeme se k tomu vracet. Jen mám strach, aby ti neublížil. Tváří se, že je tvůj kamarád, ale pak ti klidně bez váhání obrátí život vzhůru nohama, vrazí ti kudlu do zad. Jsi si jistá, že je bezpečný s ním bydlet v jednom domě? Zvlášť po tom dnešku?" zeptal se starostlivě a kousnul se do rtu.
,,Já...abych se přiznala, tak nevím. Nejsem si jistá ničím. To, jak o něm mluvíš, mě děsí. Znám ho už docela dobře a přijde mi, že se změnil, nebo aspoň na mě není zlej. Není takovej, jak si ho pamatuješ ty," položila mu dlaň na tvář a palcem mu přejela i po nose.
,,Anebo to dost dobře skrývá," vypadlo z něj. Zdálo se, že přemýšlí.
,,Adriene...sice jsem na něj teď trochu naštvaná, ale každý máme nějakou minulost. Ty bys to mohl chápat nejlíp a ta vaše je prostě spojená, oba jste se potom stali jinými lidmi. Ať byl jakej chtěl, změnil se, věř mi," pousmála se a v očích se zalesklo.
,,Takže na něj názor nezměníš?"
,,Ne," zakroutila hlavou. ,,Mně nic neudělal. Tobě sice jo, jenže kdysi. Chápu, že ho nenávidíš, ale já ho nemůžu nenávidět, musíme spolu předstírat vztah. Je to dost náročný. Prostě se s tím musím smířit."
,,Jasně no, máš to těžký." Na moment se odmlčel a jeho pohled sklouzl na její šedou mikinu, kterou na sobě měla. Pak se jejich oči opět střetly. Hruď se jí začala rychle zvedat a nemohla to zastavit.
,,Každopádně, Mari...kdyby se cokoliv stalo, jsem tady pro tebe, jo?"
,,A já pro tebe," přikývla. Potom se k němu přiblížila a dala mu rychlý polibek na rty.

Jelikož se z nebe po chvíli opravdu začaly snášet kapky, které nepřestávaly, rozhodli se, že půjdou k Adrienovi domů. Nebo spíše poběží, protože byli nedaleko.
,,Ještě kousek," vydechla Marinette, když se loudala za Adrienem, který ji držel při běhu za ruku.
,,Jsme tady," vydechl úlevně a začal sahat do kapsy pro klíče. Odemkl a oba vpadli vyčerpaně dovnitř.
Dívka se opřela zády o dveře a snažila se vydýchat. Chtěla si sundat kapucu, ale najednou ucítila jeho rty na těch svých.
Líbal ji dravě, měl v nich veškerou vášeň, kterou po celý den venku skrýval. Bez váhání spolupracovala.
Užívala si to a zajela mu rukama do vlasů. Potom to už nedokázala udržet. Nohy si obmotala kolem jeho pasu a on ji pevně držel, přičemž ji pořád zasypával polibky.
,,Já už to nedávám," zamumlal a přešel s ní ke gauči, na který ji jemně pohodil. Jen se zasmála jeho nedočkavosti.
,,Tak co od tebe taky čekat, že?"
,,Tyyy...neprovokuj," řekl svůdně a jednou rukou jí co nejrychleji přetáhl mikinu přes hlavu.

No a konečně jsme se dozvěděli, odkud se Luka s Adrienem znají...celkem děsivý, že Luka byl ten, díky komu se Adrien dostal k drogám. Čekali jste to? Nebo jaký byly vaše teorie? Klidně pište, ráda si počtu, protože tohle mě fakt zajímá 😂😂❤

Jo a jinak nás čeká ještě 6 kapitol plus epilog. Hrozně to letí, co? 😅

Pokračování jako vždy ve středu a pokud jste teď taky doma, tak hodně štěstí se školou xd bude to asi těžký, ale snad to nějak zvládnem 😇😍❤

Less216 💋