Stíny minulosti

XVIII. Tak co říkáš?

Když se rozloučili, šla domů a po dlouhé době zase s úsměvem na tváři. Jemný jarní vánek si pohrával s jejími tmavými rozpuštěnými vlasy a světlé šaty dlouhé ke kolenům se dívce vlnily kolem nohou.
Dívala se kolem sebe a věděla, že je plná nějaké neznámé energie, kterou cítila snad poprvé v životě. Od dětství se ještě nikdy tak plně neuvolnila. Navíc měla chuť tančit jednu a tu samou choreografii, kterou se před chvílí naučila, pořád dokola. Už jenom proto se těšila, až dorazí domů a bude se moct zavřít do svého pokoje. 

Vtom se zastavila u výlohy jednoho z malých obchůdků. Pár minut se tam jen dívala, ale pak její pomněnkový pohled padl na krásná tmavě růžová sluchátka s klapkami. Neváhala a vešla dovnitř, musela je mít.
Vypadalo to tam útulně, stěny byly pokryté světlou tapetou s černými notami a houslovými klíči. Už jenom proto se musela usmívat. Prodávali tu všelijaké druhy sluchátek, smarthponů a věci, které měly něco společného s hudbou. Tedy až na hudební nástroje.
,,Dobrý den, co pro vás můžu udělat?" zeptala se prodavačka stojící za šedým pultem. Už od pohledu vypadala mile. Dlouhé hnědé vlasy měla rozpuštěné, na sobě jakousi kostkovanou košili a skrze brýle se na Marinette dívaly dvě zelené oči.
,,Dobrý den, vzala bych si ty sluchátka, co máte ve výloze," ukázala na ně hlavou. Prodavačka přikývla a vydala se tam. Položila na pult černou krabičku, ve které byla zabalená, a naťukala prstem něco do pokladny.
,,Přejete si ještě něco?" zeptala se s úsměvem, Mari se jen rozhlížela kolem sebe a váhala. Nakonec zakroutila hlavou.
,,Ne, bude to všechno, děkuji." Rychle zaplatila, popadla svůj nákup a vydala se ven na ulici, kde se to jenom hemžilo lidmi. Nadšeně vypískla, až se jich na ni pár otočilo. Ona je ale ignorovala, vyndala sluchátka z krabičky a nasadila si je na uši. Připojila je k mobilu a pustila první písničku, která se jí tam objevila.
,,Tak ty jsou boží!" vykřikla a dál projížděla svůj playlist.
Hledala vhodnou skladbu a pomalu nevnímala okolí, v uších jí hrála hudba a Mari byla v sedmém nebi. Hudbu milovala, ale nikdy neměla možnost ani potřebu si taková sluchátka pořídit, pořádně se vlastně nikam sama nedostala. Vždycky, když někde byla, tak s matkou a ta jí nedovolovala utrácet. Po dlouhé době si udělala konečně radost, dnešní den byl úžasný.
Ráno by ji nenapadlo, že jí Sabine zruší domácí vězení a bude moct se sama vydat do města. Sice musela slíbit, že se začne normálně bavit s Lukou, ale pro alespoň kousek svobody byla ochotná i tohle podstoupit. Navíc i Adrien jí radil, aby mu dala šanci a to už přece něco znamená.

,,....rinette!! Marinette!!" Když si pomalu sundala sluchátka, přes která vůbec nic neslyšela, otočila se za sebe. Uviděla Luku, jak ji dobíhá a povzdechla si. Copak nemůže mít chvíli klidu?
,,Luko? Co ty tady?" Optala se. Docela ji zajímalo, kde se tu vzal, ale neměla na něj vůbec náladu. Vlastně chtěla být sama a poslouchat hudbu.
,,Konečně, už jsem myslel, že tě nedoženu," vydechl a opřel se rukama o kolena, aby se mohl vydýchat. Na sobě měl bílé tričko, kolem pasu mikinu a černé kalhoty. Na zádech mu visel tmavý batoh.
,,Nemusel jsi za mnou běžet," pokrčila lhostejně rameny a vydala se pomalými kroky dál. On si jen povzdechl a následoval ji.
,,Nemusel, ale chtěl. Navíc máme stejnou cestu." Zazubil se, zakoulela očima. Jeho úsměv byl sice krásný, ale ne tolik jako Adrienův a rozhodně na ni ani už tolik nefungoval.
,,Jdeš ze školy?" Zeptala se, aniž by se na něj podívala.
,,Vlastně jo, měl jsem pár přednášek. Jak jsi na to přišla?" Podíval se na ni.
,,Batoh," řekla jen a on nadzvedl obočí.
,,Jsi dobrá. A strašně chytrá." Na to neodpověděla, neměla proč.
,,O co se vlastně snažíš?" Vrhla na něj zamračený pohled. Najednou jako by zapomněla, že na něj má být milá, ale taky žádná matka nebyla na dohled, takže si s tím přestala dělat starosti. Chtěla znát jen a pouze pravdu. 
,,Snažím se si s tebou normálně povídat, vést rozhovor. To znáš, ne?" Naklonil hlavu na stranu a čekal na odpověď.
,,Ale já ti nevěřím."
,,Proč? Jenom proto, že u vás bydlím a tvoje máma ti o tom neřekla?" Mlčela. ,,Jenže to není moje chyba, vlastně tohle celé byl její nápad. Zpočátku se mi to taky nelíbilo, ale pak mi to přišlo jako řešení mých problémů. Dobré řešení. Musíš mi věřit." Chtěl dívce položit ruku na rameno, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. ,,Vždyť jsme si na focení tolik rozuměli, tak v čem je problém?" Zarazila se a pomaličku se na něj otočila.
,,V čem je problém? Ty se mě ještě ptáš? Jako vážně? Tak jo, tohle už je moc. Hele, na začátku jsi mi přišel fajn, to jo, ale kdybych věděla, že se mnou budeš bydlet v jednom domě a ani se o tom nezmíníš předem, ani se tě nedotknu. Navíc tenhle rozhovor vedeme jenom proto, že mi moje matka konečně po x letech zrušila domácí vězení s tím, že na tebe budu milá. Není to vůbec z mojí vlastní vůle nebo proto, že bych chtěla nějakého kamaráda. Jasně, kamarád by byl fajn, ale ty ne. To by se musel stát zázrak." Povzdechl si, když se otočila. Sice mu chtěla dát šanci, jak jí radil Adrien, ale nedokázala to. Možná by měla, jenže teď nebyla ta vhodná doba, navíc na něj slušně vyjela.
Nasadila si sluchátka. Chtěla přejít přes přechod, když v tom ji něčí ruce chytily a strhly pryč zrovna v momentě, kdy kolem rychle projel cyklista na kole. Málem bylo po ní. Srdce jí bušilo strachy, hlasitě polkla a on ji pustil.
,,Jsi v pohodě?" Podíval se na ni starostlivě. I potom, co mu řekla, jí vlastně zachránil život. V šoku stála. Koukala na přechod a přikývla.
,,Pojď, měli bychom jít domů. Nevím, jak dlouho jsi byla pryč, ale tvoje matka se o tebe bude určitě bát."
,,A-ale ne...Jestli se tohle dozví, už nikdy mě nikam nepustí samotnou," vykoktala a Luka dívku propaloval svým akvamarínovým pohledem. Tohle byla jeho šance.
,,Myslím, že by se to ani dozvědět nemusela." Když se u jejího ucha ozval jeho melodický hlas, ucítila na na zádech mrazivé chvění. Překvapeně zamrkala.
,,Jak to myslíš?"
,,Řekněme, že by to mohlo zůstat jenom mezi námi jako vzpomínka na tento den."
,,Ty bys jí to neřekl? Ani když se tě bude ptát?" Vykulila svá pomněnková kukadla a prohlížela si jeho tvář. Byla bez jediné chybičky.
,,Jestli mě o to výslovně nepoprosíš, tak ne. Slibuju, budu mlčet jako hrob." Usmál se a ona neměla slov.
,,I potom, co jsem na tebe tady vyjela, bys tohle pro mě udělal? A nic za to nechceš?"
,,Ne. Tedy..." na chvíli se odmlčel a přemýšlel. Dívka čekala, co z něj vypadne, ale už nyní měla trochu obavy. ,,Chci s tebou trávit nějaký ten  čas a trochu tě poznat. Jsi milá dívka, Marinette a strašně krásná. Neboj, o nic mi nejde, jen chci získat dobrou kamarádku. Navíc máme pokoje vedle sebe. Už jenom proto bychom spolu měli vycházet a Sabine by tě nechala taky chvíli být, kdyby viděla, že se spolu bavíme. Tak co říkáš?" Podíval se jí hluboko do očí. Nemohla se od něj odtrhnout. Váhala, nakonec nasadila zářivý úsměv a Lukovi spadl balvan ze srdce. Přesně toho chtěl dosáhnout a konečně se mu to povedlo.
,,Tak dobře, Luko. Vždycky o víkendu můžeme vyrazit někam ven do města a říkal jsi, že hraješ na kytaru. To mi taky musíš ukázat."
,,Bezva, to beru. Ještě se domluvíme, jo?" Usmál se na ni taky a ona přikývla, rozhodla se mu dát tu jednu šanci, ale pokud si ji pokazí, nebude už cesty zpět.
,,Jasně," přikývla a společně se vydali pěšky domů.
,,Mimochodem, moc pěkný sluchátka." Ukázal palec nahoru.
,,Já vím, díky," poděkovala, ale nenasadila si je, protože se Luka zrovna rozpovídal o jednom filmu, který Marinette milovala. Zjistili, že toho mají společného více, a tak se cestou v mluvení ani jeden nezastavili.

No tak Marinette dala Lukovi konečně šanci. Myslíte, že udělala dobře? Jak se bude dál vyvíjet jejich přátelství?💗

Pamatujete, jak jsem minule říkala o tom vydávání? Tak nakonec budou teda vycházet kapitoly 2x týdně (vždy v NEDĚLI a ve STŘEDU).
Proč? To je jednoduché...stíhám vydávat, ale ne psát 😂 už týden jsem zaseknutá na jedné kapitole kousek vepředu, nějak mi to zase nejde 😂 dobrá zpráva je, že už mám trochu plán, jak by to mohlo pokračovat, tak držte palce 😂❤

Jinak uvidíme, jak to bude se středeční kapitolkou, protože budu možná pryč, takže kdyby nebyla, víte proč  😇

Less216 💗