Stíny minulosti

XLV. T-takže...?

Oba stáli v úzké tmavé uličce, kde bylo mokro stejně jako po celé Paříži. Mezi nimi panovalo nepříjemné ticho a to zatím ani jeden z nich už skoro dvě minuty neprolomil.
Adrienovi přeběhl mráz i po zádech, vnitřnosti se mu zkroutily a jen nechápavě sledoval tmavovlásku naproti němu. V hlavě měl úplně vymeteno, tedy až na tu jednu jedinou informaci, kterou se před chvílí dozvěděl.
Hlasitě polkl a chtěl promluvit. Zpočátku se mu to moc nedařilo, proto pouze na prázdno pohyboval rty. Cítil ve svém krku strašně velký knedlík a trvalo, než mohl něco říct.
,,C-co...cože?"
,,Je to pravda. Čekáme spolu dítě, Adriene. My dva. Ty a já," Kagami se opět usmála, ale tentokrát ten úsměv vypadal, že je upřímný.
,,N-ne...to...to nemůže...děláš si srandu, viď, že jo? Prosím, že je to jenom špatnej sen!" V jeho očích šlo vidět čiré zoufalství, až si dívka na moment myslela, že se snad blonďák i rozbrečí. Ve skutečnosti k tomu neměl vůbec daleko.
,,Ne, je to realita. Podívej," sáhla rukou do kapsy svého kabátu pro malou černou peněženku. Z té vytáhla přeložený bílý papír a ukázala ho Adrienovi. Byl to ultrazvuk pořízený před pár dny.
Když ho mladík uviděl, trhl sebou. Opatrně zvedl třesoucí se ruku, aby se mohl dotknout místa, kde šlo trochu vidět malé miminko.
,,T-takže...?" pohled odvrátil od papírku směrem ke Kagami. Ta přikývla a uklidila si to zpět do peněženky.
,,Pamatuješ si, jak mi bylo chvíli před odjezdem špatně? Už jsem myslela, že nikam neodletím, ale nakonec jsem to nějak zvládla. Jenže potom jsem skolabovala na ulici, takže mě odvezli do nemocnice, kde zároveň zjistili, že jsem těhotná." Nechápavě nadzvedl své světlé obočí.
,,Moment, ty jsi omdlela a byla v nemocnici?! Proč? A jak to, že se o tom dozvídám až teď?!" byl celkem naštvaný, ale tomu se nedalo divit. Měl na to právo. Kagami si povzdechla.
,,Únava, nic složitýho. Chvíli jsem si tam poležela a pak mě pustili. Budu se muset šetřit, ale jinak jsem v pohodě. Je hezký, jak o mě máš starost," jakoby dojatě se usmála.
,,Tak chodili jsme spolu, jasně, že mám o tebe starost," tentokrát se už mračil.
,,Chodili...ten minulý čas by tam být nemusel. To mě chceš pořád opustit, i když víš, že čekám miminko? Navíc naše? A taky bys mohl o všechno přijít, Adriene, což by byla škoda. Je mi jasný, že na začátku jsem možná zněla trochu jako mrcha, ale-"
,,Já vim, tvoje matka. Už nemusíš nic říkat a hlavně nic nepodnikej, jdi normálně domů." Sklopil pohled k zemi, když na ni mluvil.
,,Takže zůstaneš se mnou?" zamrkala překvapeně.
,,Jo, ale jenom kvůli tomu dítěti. Chci, aby mělo normální rodinu a ne jako třeba já. Víš, sice tě mám rád, jenže náš vztah...asi se to už obnovit nedá. To, co bylo mezi náma, je prostě proč. A promiň, musím jít," zamumlal a otočil se k ní zády.
,,Adriene?" oslovila ho, když už se se slzami ve svých smaragdech chystal vypařit.
,,Hm?" raději se na ni nepodíval, nechtěl riskovat, že ho takhle uvidí.
,,Jsem ráda, že ses tak rozhodl, nebudeš litovat. Znamená to pro mě hodně. Miluju tě."
Nijak nereagoval, protože nemohl dál mluvit. Bylo mu z celé této situace špatně, nejraději by se schoulil do klubíčka a rozbrečel se na plné čáře, nechal své emoce vyplynout na povrch. Taky měl chuť něco rozbít nebo někomu namlátit, měl v sobě hotový zmatek.
Zahnul za roh a vzpomněl si na Marinette. Tak nějak tušil, že ji tohle zlomí, že mu mu už nikdy neuvěří a jejich dosud dokonalý vztah se rozpadne.

Tmavovláska se mezitím v Adrienově domku stihla obléknout. Všimla si, že to blonďákovi nějak trvá, a tak na něj ještě chvíli čekala.
Nervózně pochodovala před hlavními dveřmi sem a tam, přitom se kousala do rtu. Její rozpuštěné vlasy se jí houpaly na ramenou a ona měla ruce schované v kapsách své mikiny.
,,Adriene, kde sakra jsi?" zamumlala pro sebe a podívala se na hodiny visící na zdi. Už tu na něj čekala něco málo přes půl hodiny.
Chtěla si jít sednout na gauč, když vtom uslyšela, jak dveře malinko zavrazaly. Její tvář se roztáhla do širokého úsměvu a s bušícím srdcem se k nim otočila.
,,No konečně! Tak co? Předpokládám, že jsi ji dohnal, když se vracíš po takový době," spustila hned, jakmile se ocitli sami v zavřeném domku.
Pár vteřin bylo ticho a dívka si ho jen prohlížela, něco se jí nezdálo. Pak si všimla jeho rudých očí. Zamrkala.
,,Adriene...co se stalo? Ty jsi brečel?" opatrně k němu přešla a položila mu ruku na rameno. Sklonil hlavu.
,,To je to na mně tak poznat?" zeptal se tichým hlasem. Sotva dokázal mluvit.
,,No docela jo. Jsi v pořádku? Vypadáš hrozně," starostlivě se na něj dívala, až mu z toho pohledu málem puklo srdce.
,,Marinette...je tu něco, o čem s tebou musím mluvit. Pojď se radši posadit," jemmě ji chytil za ruku a šli spolu ke gauči.
,,Naháníš mi hrůzu, mám se bát?" se strachem ho sledovala a když jí neodpovídal, dokonce se na ni nepodíval, tušila, že se děje něco opravdu zlého. Napřímila se v zádech.
,,Já...nevim, jak začít. Je mi jasný, že po tomhle rozhovoru mě nebudeš chtít ani vidět, jenže tohle je důležitý. A prosím, předtím, než na mě začneš třeba křičet, vyslechni mě." Zmateně ho sledovala.
,,Dobře?"
,,Kagami...já a Kagami... nooo... totiž..." nedokázal se vymáčknout. Bylo mu ze sebe špatně. Chtěl to mít z krku co nejrychleji, ale jako by ho někdo zpomalil.
,,Co?" po této otázce se jejich pohledy konečně setkaly. Zahlédla v nich bolest, smutek, lásku a zároveň prosbu o odpuštění. Nechápala to.
,,Ona...ona je těhotná."
Marinette sebou škubla. Několikrát zamrkala a začala kroutit hlavou. V očích se jí objevily slzy a celá se třásla. Aniž by to tušila, měla podobnou reakci jako Adrien.
,,N-ne...to....to není pravda," doufala v to, protože jinak by bylo vše ztraceno.
,,Je to pravda, Mari. Ani mně samotnýmu se tomu nechtělo věřit. Jenže Kagami bylo špatně už předtím, než odletěla. Mysleli jsme si, že to snad nic nebude, takže odlet dala, ale potom nějak omdlela nebo co, že byla unavená. No a v nemocnici zjistili, že je těhotná. Proto přiletěla dřív, chtěla mi to říct. A zároveň..." odmlčel se.
,,Zároveň co?" zeptala se Marinette a snažila se pochopit, proč se tohle děje. Když je konečně šťastná, tak se něco prostě musí zákonitě pokazit.
,,Zároveň mi řekla, že pokud zůstanu s ní, celý tohle mi odpustí a budeme normálně spolu. No a pokud zůstanu s tebou, přijdu o všechno, což je sice stará písnička, jenomže...teď je v tom to dítě a...já...Já nechci, aby vyrůstalo bez otce."
Tentokrát už to Marinette nevydržela. Slzy z očí jí začaly stékat proudem po obličeji, až přes ně skoro neviděla.
,,T-takže...takže sis vybral ji místo mě?! Pořád ji miluješ, to tím chceš říct?!" začala tady křičet tak moc, až se její hlas rozléhal po místnosti. Adriena překvapila, ještě nikdy ji takhle nezažil. Problém byl ale v tom, že ji chápal.
,,Mari, ne! V žádným případě ji nemiluju, moje srdce patří tobě, proto jsem se s ní chtěl rozejít sakra!!" Už se nedokázal ovládat a šlo to vidět.
,,Adriene..."
,,Byl bych s ní jenom kvůli tomu dítěti!"
,,A přitom bys pořád chodil se mnou, že? Ty si myslíš, že by tě Kagami nechala?! Vážně jsi tak naivní?" zalapal po dechu.
,,Teď jsi zněla úplně stejně jako ona." Po této jeho větě se dívka zarazila.
,,Jak můžeš něco takového vůbec říct?!" kroutila nechápavě hlavou a s brekem se otočila, zamířila ke dveřím.
,,Marinette! Ne, tak jsem to nemyslel..." snažil se ji zastavit, když už se její ruka dotýkala kliky. Jenže bylo pozdě.
Tmavovláska se zlomeným srdcem vyběhla ven. Nevnímala nic kolem sebe, Adrienovo volání a ani kapky deště, které se začaly snášet z nebe. Musela odsud pryč. Pryč od něj.

No...co k tomu dodat? 😅
Většina z vás si myslela, že Kagami lže, aby Mari a Adriena od sebe oddělila, což je celkem logický. Teď jsem vaše naděje asi pohřbila a...eeeeh...nevím, co říct 😂

Další kapitolka jako vždy ve středu, pokud mě teda do tý doby nenajdete a nepřetáhnete pánvičkou (nebo něčím horším) 😂😂❤

Less216 😘