Stíny minulosti

VI. Setkání

Uběhlo několik dní od té doby, co Sabine dala Marinette domácí vězení a od té doby, co se spolu pohádaly. Stále mezi nimi panovalo nepříjemné dusno, neměly si co říct a když už se musely bavit, šlo to jen krátce. Tmavovláska už nějakou chvíli trpěla depresemi, nebylo jí moc dobře, ale to nic neměnilo na tom, že se musela věnovat svojí práci. 

Momentálně se nacházela v budově někde v centru Paříže, kde se fotila jakási jarní kolekce. Ovšem to jí bylo úplně jedno, díky svojí matce si připadala jako tělo bez duše. Ale stejně byla většinu svého života jen loutka, která musela poslouchat Sabine na slovo, hlavně co se týče plesů a podobných věcí. Byla tak zabraná do svých myšlenek a vzpomínek na minulost, že si ani neuvědomila, že se nenachází sama ve svém pokoji, nýbrž na focení. Z transu ji probral až hlas fotografa, který stál kousek před ní s foťákem v ruce. 
,,Marinette!!" 
,,C-co?" vykoktala překvapeně. 
,,Říkal jsem, aby sis dala ruce v bok, takhle, že to bude lepší!" zopakoval větu, kterou dívka už nejspíše neslyšela. 
,,M-moc se omlouvám, mám doma nějaké problémy a asi jsem tě neslyšela," podívala se na něj provinile a on si povzdechl. 
,,Co jsme si řekli, Mari? Že osobní starosti si do práce netaháme, ruší to pak tvoje soustředění a jako modelka si to nemůžeš dovolit. Musíš být perfektní, dokonalá a především krásná." 
,,Já vím a mrzí mě to, ale nemohla jsem si pomoct. Slibuju, že už se budu soustředit," pousmála se na fotografa. Byl to muž ve věku kolem padesáti let, energický a neustále vypadal optimisticky, přestože v jeho tmavých vlasech se už vyskytovaly šediny. To Marinette občas nechápala, ale obdivovala ho za to, respektovala a měla ráda. Znali se už několik let a fotili spolu často. Nikdy se ovšem neviděli mimo práci, protože oba byli hodně zaneprázdnění. Ale zřejmě jim to tak vyhovovalo. 
Dívka v krásných šatech do světlých jarních barvách se naposledy otočila na bok, on udělal několik fotek a pro dnešní den měli splněno. 
,,Tak se uvidíme zase příští týden, slečno Dupain-Cheng," řekl se zářivým úsměvem, který odhaloval jeho krásné bílé zuby. 
,,Beru na vědomí, Arture," odvětila Mari a skočila mu kolem krku. On jí objetí oplatil a po chvíli se od sebe odtáhli. 
,,Mari, vážně se mi nechceš svěřit s tím, co tě trápí? Víš, že jsem tu vždycky pro tebe," podíval se jí do jejích pomněnkových očí. Na chvíli váhala. 
,,Já se o tom nechci bavit. Třeba ti to někdy řeknu, ale dneska ne, promiň." 
,,Chápu, ale já jenom, že už minulý týden jsi byla trochu mimo, tak mám o tebe starost, to je vše. Nerad bych, aby se taková krásná holka jako ty trápila. Je to snad kvůli nějakému klukovi?"
Jakmile vyslovil poslední větu, vzpomněla si Mari na Adriena. Často si volali, on jí byl útěchou v těžkých minutách, ale ne vždy. Měl i svoje povinnosti a dívku mrzelo jen to, že se od jejich odloučení neviděli. A to hlavně kvůli domácímu vězení, které musela dodržovat. Na moment se jí oči zalily slzami, zamrkala. 
,,Ne, neboj. Minule jsem byla jen unavená, to je celý. Teď mi dělá starosti něco jiného, možná víš co...nebo spíš kdo." Arturovi se rozšířily hnědé zorničky poznáním, už mu to došlo. 
,,Chápu, že to s ní máš těžké, ale musíš doufat, že se jednou změní a bude zase jako dřív." 
,,Už tomu pomalu přestávám věřit. Od tátova pohřbu je prostě taková, kdo ví, jestli se celý život nepřetvařovala tak, jak to umí jen a jen ona. Přitom už je to skoro deset let," poslední větu dívka zašeptala. 
,,Marinette, kdyby cokoliv, jsem tady, jo?" dal jí obě ruce na ramena a ona k němu zvedla hlavu. 
,,Já vím a děkuju, ale máš svých starostí dost a nechci tě ještě já trápit svými problémy. Vlastně bych se s tím nejradši vypořádala sama." Nějakou dobu mlčela, Arturovi jí bylo líto, ale moc dobře věděl, že lítost jí nijak nepomůže. Rád by něco udělal, ovšem nevěděl co a to ho užíralo. Byla pro něj skoro jako dcera, možná už jenom proto, že se jejím otcem dlouho přátelili. 
,,Musím jít, dole na mě čeká odvoz a možná i matka," rozloučila se s ním a on přikývl. 
,,Jasně, pozdravuj," usmál se na ni, naposledy se na něj otočila a rukou mu zamávala. 
Vydala se do šatny, kde ze sebe shodila ty krásné šaty a nechala je na věšáku mezi ostatními. Ze své skříňky si vzala černé džíny, světle modré tričko s dlouhým rukávem a růžovou koženou bundu. Dlouhé tmavé vlasy si svázala do vysokého culíku, popadla bílou kabelku přes rameno a šla k zrcadlu. Až na ty kruhy pod očima vypadala dokonale. Na focení je neměla, to byla namalovaná, ale před chvílí se odlíčila. Nerada chodila zmalovaná, maximálně si na víčka dala nějaké světlé stíny a řasenku, na rty zase lehký lesk. 
Nebyla jako její matka, která měla každý den jinou barvu víček a o rtech ani nemluvila. Ať už si vzala jasně rudou rtěnku, fialovou nebo hnědou. Marinette dodnes nechápala, co jí na tom může bavit.
Náladu měla sice pod psa, ale nad touhle myšlenkou se musela ušklíbnout. Podívala se na čas a málem by se vyděsila, tolik zpráv! Na moment se zastaví u zrcadla a už je po ní taková sháňka.
Snad si nemyslí, že jsem zase utekla nebo co...pomyslela si dívka a hlasitě vydechla. Schovala mobil zpátky do malé kabelky a rychlým krokem se vydala chodbou vedoucí šatny. 

Šla směrem k výtahu se skloněnou hlavou, pomalu ani nevnímala cestu. Hlavně hledala možnosti, jak by mohla na chvíli zmizet z matčina dohledu. Bohužel ji ale nic rozumného nenapadlo, všechno to byly jen nereálné kraviny. Navíc na ni před touto budovou čekalo auto, které ji má okamžitě odvést domů. 
,,Pozor!!" ozval se najednou neznámý hlas, Mari zvedla hlavu, ale pozdě. Prudce narazila do osoby před sebou a jemu z ruky vypadly na zem nějaké papíry. Překvapeně zamrkala, tohle se stane jenom jí. 
,,J-já...promiňte, nechtěla jsem do vás narazit," dostala ze sebe rychle omluvu a pomohla chlapci sebrat věci ze země. 
,,V pohodě, já taky nekoukal na cestu a všiml jsem si vás až před chvílí." Vzal si od ní všechny papíry, které posbírala a jejich pohledy se střetly. Dívka by zapomněla, jak se správně dýchá, před ní totiž stál krásný mladík přibližně v jejím věku. Vypadal opravdu dokonale, tmavé vlasy s obarvenými modrými konečky, modré oči a ten jeho hlas... Nemohla od něj odtrhnout zrak. Až po pár minutách jí došlo, že na ni mluví, protože si všimla šmouhy před jejím obličejem. 
,,Jste v pořádku?" 
,,J-jo, jenom jsem se zamyslela, nic mi není." 
,,To se mi ulevilo, vypadala jste celkem v šoku." 
,,Promiňte, nechtěla jsem vás vyděsit."
,,V pořádku, jsem Luka," představil se a ona chvíli koukala na jeho nataženou ruku. 
,,Marinette Dupain-Cheng." Po krátkém představení se na ni Luka usmál. 
,,Ty jsi ta slavná herečka, že a taky občas fotíš myslím," řekl a dívka přikývla stále v šoku z toho, že s ním mluví. Sice ho neznala, ale už nyní věděla, že se z její hlavy jen tak nedostane. Okouzlil ji na první pohled, navíc byl milý. Podobně jako Adrien. 
,,To jsem, zrovna jdu z focení." 
,,To je náhoda, já zase zrovna jdu fotit," zasmál se. I smích má krásný... 
,,Ty jsi taky model?" zeptala se, protože ji zmátlo, že ho tady nikdy nepotkala, protože jeho by si určitě zapamatovala, nešel jen tak přehlédnout. 
,,Tak napůl. Převážně hraju na kytaru, mám dokonce už i pár fanoušků a modeling dělám výjimečně. Většinou, když mě o to Artur poprosí, protože nikoho jiného nesežene. Je to rodinný známý totiž," dodal na vysvětlení a Marinette už chápala, proč ho ještě nikdy nepotkala. 
,,Tak to jsme se vždycky asi tady museli minout." 
,,Asi jo, což je škoda a-" Luka se zarazil, ozval se totiž zvuk vyzváněcího tónu dívčina mobilu, povzdechla si. 
,,Pardon," omluvila se rychle a vyhrabala mobil z kabelky, snažila se ho po vyndání neupustit, když na displeji spatřila matčino jméno. Hovor típla, nechtěla s ní mluvit, ne před Lukou. 
,,Už musím jít, ráda jsem tě poznala a chtěla bych si ještě pokecat, ale shání se po mně matka," řekla a jejich pohledy se opět střetly.
,,Chápu, máš toho asi hodně." 
,,Tak nějak. Snad jsme se neviděli naposledy," věnovala mu malý úsměv, víc ze sebe pro zatím nedostala. Věděla, že za chvíli ji čeká několika minutové kázání a proslov o tom, že se nemá nikde zdržovat. Už jenom proto Luku obešla a rychle přeběhla k výtahu na konci bílé chodby. On se na ni otočil a díval se za ní, dokud mu nezmizela z dohledu. 
,,Věřím, že to nebylo naposledy, Marinette." Usmál se Luka pro sebe a potom se vydal dál.

Tak a máme tu první kapitolku s Lukou. Jak na vás zatím působí? 😁

Víc nevím, co bych měla říct, tak to tu nebudu zbytečně okecávat a půjdu se dívat na Find me in Paris. Znáte někdo? Já jsem u druhé série a totálně jsem tomu propadla xd sice asi ne tolik jako pár dalším seriálům, ale mám to moc ráda 😂

Tak zase ve středu u další kapitolky, lidi ❤❤

Less216💙