„Kolikrát se ti to už stalo?“ zeptá se mě hned, jakmile vkročím do jejího pokoje.
„Teď po čtvrté. Je to děsivé, kdyby se to nestalo i tobě, myslela bych si, že jsem blázen, a nebo, že to souvisí s těmi mými nočními můrami,“ přiznám.
Najednou v jejích očích uvidím slzy.
„Elen, nic se nám přeci nestalo…“
„Ano, ale zatím… Taky se mi to stalo čtyřikrát a už to nechci zažít. Navíc pokaždé, když se z toho probudím, mám takový divný pocit.“
„Jaký pocit?“
„Jako bych tam umřela, nebo se tam stalo něco hrozného.“
Ten pocit jsem chápala, taky jsem ho měla.
Jen jsem to neuměla správně pojmenovat.
„Co kdybych spala dneska tady?“ navrhnu po chvilce ticha.
„Klidně,“ odpoví a otře si rukávem od mikiny tváře, pár slz jí spadlo a ona to nedokázala ovlivnit.
Vždy byla hrozně citlivá a křehká.
A já byla takový její ochránce, zajímalo by mě, jak to bez mé pomoci zvládala.
Nikdy se nedokázala sebe sama zastat a bránit.
„Myslíš, že se to děje i jiným lidem? Ale u nikoho až na tebe jsem ty jizvičky neviděla, ale je pravda, že jsem to ani moc nehledala,“ svěřím se jí.
„Myslela jsem, že to je jen špatný sen, nebo má fantazie, ale pak jsem uviděla jednoho z nich a ten obraz byl tak živý, nebyl to jen sen. Tím jsem si naprosto jistá.“
„Jak to myslíš, že jsi jednoho viděla?“ zeptám se zmateně a nedočkavě čekám, co dalšího mi řekne.
„Byl to člověk, jen měl jakoby místo chloupků po celém těle ostny, jako má ježek a na rukou byly nejdelší. Vypadalo to jako v nějakém horroru.“
S otevřenou pusou na ní koukám.
„Spím s baterkou… Když jsem něco slyšela, posvítila jsem s ní na místo ruchu…“ vysvětlí mi.
„Takže to jsou normální lidi?“
Moje představivost byla, že to jsou mimozemšťani z jiné planety, kteří nám chtějí ukrást mozky, ale to její zní lépe, bezpečněji.
„Vím, že to zní divně, ale viděla jsem to na vlastní oči.“
„Já ti věřím.“
„Ale normální to rozhodně není…“
Pomalu přicházela tma a já si s její rodinou dala večeři a poté jsme spolu všichni hráli deskové hry.
Dlouho jsem se tak nebavila a tiše jsem Elen její rodinu záviděla.
U nás tak příjemná atmosféra nebyla hodně dlouho.
Táta Elen mi nabídl, že zavolá mému tátovi ohledně přespání u nich. Souhlasila jsem, takhle to táta aspoň nemůže zakázat.
Na to je až moc slušný.
Ale není moc rád, když nejsem doma. Poté, co přišel o mamku se o mě hodně bojí.
Navíc aspoň se Monica uklidní, když bude mít celou noc tátu jen pro sebe.
Když jsme už byly obě v posteli, koukaly jsme na seriál, u kterého jsme společně vyrůstaly a to je Spongebob.
„Není trošku dětinský v 17 letech koukat na tenhle seriál?“ zasměju se.
„No když si to tak vezmeš, ještě pořád děti jsme.“
„Pravda,“ připustím.
„Je mi líto, že jsme se přestaly bavit,“ řeknu po chvíli do ticha.
„Fioletto, nemusí ti to být líto. Já si myslím, že nám to prospělo… A třeba jsme od sebe jen potřebovaly pauzu, nikde není napsané, že se nemůžeme zase kamarádit.“
„Takže třeba časem zase kámošky?“
„Zase kámošky,“ řekne s úsměvem přes celou tvář.
Vlasy měla jako vždy do rozcuchaného drdolu a její husté obočí a řasy se k jejím tmavým vlasům krásně hodily.
U Spongeboba jsme společně s pocitem bezpečí v jedné posteli usnuly.
Nečekala jsem, že to bude tak snadné, dát se zase dohromady.
Někdy je nejtěžší začít.
Ale asi je pravda, že lidi jak spojuje tak odlučuje společné problémy.
Vzbudí mě tichá a opatrná slova Elen. Otevřu oči a ona se ke mně ještě víc přisune.
„Fioletto! Někdo je tady.“
V tu chvíli mi začne srdce zrychleně tlouct.
Cítily jsme jejich přítomnost stejně, jako slyšely jejich kroky.
Stáli u postele, ve které jsme společně ležely, a já poprvé nezalezla pod peřinu, ale koukala se strachu do tváře.
Do obličeje jsem jim kvůli tmě neviděla, ale jejich postava byla lidská.
Otočila jsem se rychle k Elen, která se klepala.
Narozdíl od ní jsem na sobě nedala znát strach, ačkoli jsem uvnitř hrozně panikařila.
Elen hlasitě a bolestivě vykřikla a já se hrozně lekla a taky ucítila bolestivý stisk jejich rukou kolem mého těla.
Probudila jsem se ve skleněné místnosti, nebo spíš kleci s maličkými dírkami kvůli vzduchu.
Byla jsem zmatená a skla si nevšimla, takže jsem do něj asi 3krát vrazila, než mi došlo, že to asi projít nepůjde. Nebyla jsem sama.
Úplně stejných skleněných klecí tu bylo asi dvacet, možná víc.
V každé z nich byla jedna dívka v pyžamu a vypadala stejně zmateně jako já.
Spousta z nich brečela a já zoufale hledala Elen.
Světla se ještě víc rozjasnila a nějaký člověk, celý v zeleném oblečením, prošel okolo našich klecí a sedl si tak, aby na všechny z nás viděl.
Nekoukala jsem se na něj, spíš hledala cestu k úniku.
Vrážela jsem do skleněné zdi a přitom neustále hledala známou tvář.
Pak jsem jí uviděla, jak na mě cosi řve, bohužel byla tak daleko, že jsem jí nerozuměla.
Pak holka kousek ode mě z její klece promluvila.
„Říká, ať nevrážíš do té zdi, jde k tobě ten chlap,“ zašeptá vystrašeně.
Otočila jsem se a spatřila před svou klecí člověka.
Vypadal úplně normálně, až na to, že jak říkala Elen, mu z kůže vyrážely jakési ostny tělové barvy.
Na dlaních je měl největší, byla to perfektní zbraň a já přemýšlela, jestli to je pravé.
Taky to mohl být spolek nějakých zvrhlých chlapů, co rádi straší dívky a maskují se jako lidi zkřížený s ježkem.
Tohle bylo úchylné a zvrácené.
„Ale nech toho už. Tohle děláš pokaždé,“ promluví a jeho hlas zní, jak kdyby byl počítačem upravený.
Jemný, milý, ale zároveň tak moc výhružný a jedovatý.
V životě jsem takový hlas neslyšela.
Až po chvíli mi došel význam jeho slov.
„Jak to myslíš pokaždé?“ zeptám se nechápavě.
O co tu jde?
Vypadal mladě, měl světle hnědé vlasy, skoro až blonďaté a byl jen o trochu vyšší než já.
Oblečení měl volné a tmavě zelené. Nejvíc jsem ale zkoumala jeho obličej. Bylo to zvláštní, žádná nedokonalost na něm totiž nebyla.
Žádná piha, pupínek, jizva, škrábanec, prostě nic.
Obočí měl dokonale vyrýsované, hnědožluté oči mu zářily a měl neuvěřitelně hezký tvar pusy. Přemýšlela jsem, jestli se mi tohle jen nezdá.
Usmál se na mě, a pak na všechny dívky v mé blízkosti.
Všechny z něho pomalu omdlévaly, nebyla jsem si jistá, jestli strachy nebo okouzlením jeho krásou.
„Hned vám to vysvětlím. I když furt říkat to samé dokola je neuvěřitelně otravné.“
Koukala jsem na Elen a ona vypadala, že se každou chvíli rozbrečí.
Měla dlaň na skle a zoufale na mě koukala.
Chtěla jsem zase zkusit rozbít mé vězení, ale on začal opět mluvit.
Divné, že?
Uvidíme, co bude dál...
