Sarah mi vtrhla na pokoj se slzy v očích.
„Ona mě vyhodila! Chápeš to? Bože já bych jí tak ráda uškrtila,“ pochodovala mi po pokoji a soptila.
„A ještě na mě vztáhla ruku! Normálně mi dala facku, když jsem jí řekla, že udělali chybu. Teď je otázka pár hodin, aby tam neposlala jiného mučedníka dokončit mou práci. To je prostě úplně v háji!“
Zastavila se a zkoumavě se na mě podívala.
„Jak jsi dopadla ty?“
„No-o,“ začnu a nevím, jak pokračovat.
Jde o život, přece nenecháme umřít dalšího nevinného, najednou jsem před sebou viděla Rifa, jak se na mě plný podpory usmívá.
„Je tu jedno řešení… Ale rozhodně to není bezpečná varianta.“
Zvedla obočí a sedla si na zem plná naděje.
„Tam ti může ukázat cestu do kanceláře takového jejich nadřízeného. Ale já tam s tebou nebudu moc být, prý bych tam byla k ničemu a je to tvůj boj. Můžeš ho hájit jen sama a fakt ho musíš přesvědčit. To ale není všechno, ten jejich ředitel je hodně bezlítostný a zlý, je to prostě hrozně nebezpečné.“
„Ale je to šance,“ poví se smutným úsměvem.
„Chtěla bych tam s tebou, chci ti pomoc.“
„Však jsi mi pomohla už až až,“ namítne.
Zkousnu si ret.
„Tama najdeš nejspíš v tělocvičně, trefíš tam?“
Přikývne.
„Jo, dost to tu v noci prozkoumávám, takže vím, kde je…“
„Řekni mu, že tě posílám já, a když tak si vymysli před ostatníma nějakou historku, proč jsi jim vstoupila do tělocvičny bez někoho dovolení.
Třeba řekni, že jsi se ztratila.“
„Dobře, děkuji. Moc to pro mě znamená, že jsi mi pomohla a věřila.“
„Ty ho uhájíš! Jen na sebe dávej pozor,“ šeptnu a rychle jí obejmu.
Někdy jsme součástí příběhu, v kterým ale nemáme hlavní roli a tohle byl ten případ, Lachtan měl pravdu, tohle je její boj.
A já jí musela nechat ho běžet vyhrát.
Asi to nevyřeší hned a já se snažila nějak zabavit a nemyslet na to co by kdyby, protože z toho bych zešílela.
Četla jsem si, cvičila u sebe v pokoji. Hledala Nathana, Kirka a Carly a společně s nimi pak odpočívala ve společenské místnosti, kde se k nám pak přidal Alan a ještě nějaké dvě dívky.
Bylo to hezké odpoledne, ale hrozně se protahovalo a vůbec neutíkalo. Zahlédla jsem kousek od nás Alexandera, jak na mě mává.
„On vážně mává na tebe?“ zeptá se nevěříčně jedna holka u nás a všichni se na něj začnou dívat.
„Rozhodně mával na Fio,“ souhlasí Alan a Carly se na mě divně zadívá.
Jen pokrčím rameny.
„Asi mám další problém…“
Vydám se za ním a jsem ráda za jeho rozptýlení.
Mí kamarádi jsou vtipný a milý a je s nimi zábava, ale rozhodně bych s nimi nevydržela každý den, každou minutu.
„Ahoj, vypadáš zklamaně. Volal jsi snad na někoho jiného?“
Zasměje se.
„Ne jen mě mrzí, že už nemáš ten svůj kostým, jak ráno.“
„To byla jen taková sranda.“
„Večer bychom mohli začít.“
Vykulím oči.
„S čím jako?“
„Ty máš nějaké pomalé vedení, ne? Sebeobranu.“
„Takže to platí?“ zeptám se překvapeně.
„Bude to zábava a aspoň se nebudu nudit.“
Večer se většinou setkávám s Lachtanem, ale tohle mě lákalo víc.
„Dobře tak večer.“
„Fajn, přijď do tělocvičny. Večer tam moc lidí nebývá, tak nebudou zbytečné otázky…“
„Do tělocvičny?“
„Je v tom snad nějaký problém?“
A pak mu to dojde.
„Heleď já vím, že se ti tam kvůli tomu nechce, ale stalo se a ty jsi přežila, tak by ses tomu místu měla jít spíš posmívat, než se ho bát.“
Přišla za námi Carly.
Byla jsem naštvaná, že nám vyrušila rozhovor.
„Děje se něco?“ zeptá se nás.
„Ovšem, že ne,“ řekne jí přísně Alexander.
„Jen jsem mu něco musela vysvětlit.“
Zatáhla jsem jí za ruku a odtáhla zpět k našim přátelům.
Ještě jsem rychle šeptla na Alexandera, že se večer tam uvidíme a on přikývl.
„Co po tobě chtěl?“ ptali se mě u stolu všichni.
„Jen něco k té mé ruce,“ zalžu a ukážu jim zranění.
„Doktor mi vzkazuje, abych přišla na kontrolu…“ vysvětlím a oni mi už začnou více věřit a méně podezřívat.
Na další kapitolu se musím teda podívat na základy sebeobrany, abych věděla, co píšu a bylo to realističtější. 😂😂
To bude zajímavý :DD
✴✴
Pro dnešek konec kapitol, mějte se krásně a brzy jsem zpět ❤❤
