Probudilo mě zaklepání na dveře. Myslela jsme si, že umřu.
Připadalo mi, že jsem spala tak maximálně deset minut.
Povzdechla jsem si a tiše řekla dále, protože jsem rozhodně ani nepomyslela na to, že bych vstala a dveře otevřela sama.
Což by byla slušnost, ale na tu jsem já právě teď zhluboka kašlala.
Dveře se otevřely a vstoupila Sarah.
Najednou jsem na všechnu bolest zapomněla a skočila jí do náruče. Držely jsme se pevně a já měla skoro až slzy v očích štěstím, že je tady. Sedly jsme si na postel a já jí vyzvala, ať mluví.
Otevřela pusu a pohyboval jí.
Její oči povídaly, rysy vyprávěly, ale zvuk jejího hlasu jsem neslyšela. Najednou se úplně setmělo a já otevřela oči do skutečného světa, do reality.
Teda aspoň do té, v které žiju, dokud mi tu neskončí 4 roky práce jako mučednice.
Byl to sen a já si byla jistá, že tohle bylo horší než jakákoli noční můra.
To zklamání, že to nebyla skutečnost, to byl pěkně bodná a bolestivá rána. Ale nějak jsem díky tomu věděla, že je Sarah v pořádku.
Dobré znamení, určitě.
Přinutila jsem se zvednout a dojít do koupelny, v které jsem nechala horkou vodou utišit namožené svaly. Modřiny se mi líbily, zanechávaly stopy po něčem, co se doopravdy stalo a já díky tomu věděla, že jsem v tu chvíli byla vzhůru.
Že jsem si to nevysnila.
Oblékla jsem se do čistého oblečení a pořádně se protáhla.
Bolelo to, ale cítila jsem se po tom silnější.
Překračovala jsem svůj práh bolesti a říkala si, jak budu vypadat po dnešní lekci.
Asi mě bude muset jeden z mých učitelů donést do pokoje, protože jinou možnost tu nevidím.
Šla jsem na snídani a pozdravila se s Carly, která byla plná života a pozitivní energie.
Záviděla jsem jí to.
„No a ta knížka je úplně skvělá! Kirk mě jí donutil přečíst a jakože jsem nadšená.
Připadala jsem si, jako bych byla v té knize taky a bylo to úžasný.
Po dlouhé době jsem se cítila volná. Víš, jak to myslím? Taky čteš, že? Mimochodem kde je Sarah?“
Chrlila na mě otázky a já vždycky zapomněla, na co všechno mám odpovědět.
„Něco si šla zařídit… Na co ses ještě ptala?“
„Jsi nějak mimo a chodíš jako tučňák, co je s tebou?“
„Počkej, ptala ses, jestli se díky knihám připadám volná, takže odpověď zní ano. Ale jen někdy, musím se do toho pořádně vžít a úplně zapomenout na všechno okolo…“
Přikývne a to, že chodím, jako tučňák, kvůli bolesti mé kyčle a kostrče, zapomene.
Někdy je tak jednoduché převézt rozhovor jinam.
„Co ty a Kirk? Furt na sebe koukáte,“ poznamenám.
„Nic,“ pokrčí ledabyle rameny, ale oči jí zářily víc než předtím.
„Máš ho ráda?“
„Pšt! Nevyzvídej, může tu někde být. Navíc moje srdce, ať to zní sebevíc jako klišé, patří lesu a přírodě. Už jednou jsem tam pustila špatnou osobu, nemám odvahu to udělat po druhé.“
„Spíš je to strach, odvahy máš až moc.“
„Nechci asi nic víc než mám. Jsem spokojená, tak jak jsem. Navíc, po těch 4 letech se stejně už nikdy neuvidíme.“
„To je možné, ale já vždycky věřila, že ty lidi, co v našich životech mají být, tam budou, nebo se vrátí.“
Vzpomněla jsem si na Rifa a rozbolelo mě srdce, protože jeho bych chtěla v mém životě dál.
Někoho, kdo mě vyslechne, vše ho zajímá, má odvahu, je schopen za mě bojovat, dokonce i umřít, rozesměje mě, dokáže naštvat tak, jak někdo jiný a mít prostě ten pocit, že stojí vedle mě je taková výhra.
Byla taková výhra.
„Mě ta myšlenka přijde naivní,“ poví a já přikývnu, že její názor respektuji. Možná má i pravdu.
