Nevěděla jsem, co mám dělat.
Chtěla jsem ho kopnout, nebo šlápnout na nohu, bránit se, jenže mu nesmím ublížit.
Zase to na mě řekne a já jsem pořád tak rozbolavělá, nechtěla jsem další dávku bolesti.
Snížila jsem se k té poslední možnosti, která se mi příčila a byla jsem ze sebe zhnusená.
Jenže jsem byla bezradná, žádná pomoc mi nepřišla a já byla zoufalá. Rozbrečela jsem se.
Taková slabost se mu líbila.
Mazala jsem mu tím med kolem pusy.
„Pusť mě prosím.“
Dal mi koleno mezi prostor mezi nohy a já se začala bát.
Při mém štěstí samozřejmě stále nikdo nešel.
Zkousla jsem se ret a podívala se mu do očí.
Byly šedivé, jedovaté a především nebezpečné.
Hrudník se mi zrychleně zvedal a slzy se mi valily po tvářích.
„Co po mě chceš? Svůj trest jsem už dostala, to ti nestačí?“
Vzal mi bradu svou rukou a přiblížil se obličejem až moc blízko.
„Tohle jsem chtěl, tu tvou zoufalou tvářičku, tvůj strach. Pustím tě, až si klekneš a poprosíš mě o odpuštění.“
Pustil mou ruku a odstoupil trochu dál.
V ruce mi nepříjemně škubalo a pálilo.
Nebudu před ním klečet, mám svou důstojnost.
Tohle byl člověk, co mi tak ublížil a nejen mě.
Kvůli sobě a hlavně kvůli Rifovi jsem sebrala poslední odvahu a dala své tělo do pohybu.
Běžela jsem, jak nejrychleji jsem mohla a vpadla do dveří, které vedli do společenské místnosti.
Neběžel za mnou, nesledoval mě. Nemusel.
Má nade mnou extrémní moc.
Až mě uvidí někde samotnou, zase přijde a tentokrát si mě utéct nenechá.
Tahle hra, kdy já se budu muset za sebou neustále otáčet a bát se chodit sama, mě děsila a nevěděla jsem jak přelstít a vyhrát nad někým, kdo má jasnou výhodu.
Uviděla jsem dalšího kaktusáka a ihned se ho zeptala na doktora, ale bolest břicha byla teď má poslední starost.
Pověděl mi, kudy mám jít a kousek mě i doprovodil, důvod, proč k doktorovi potřebuji, ho nezajímal a já byla jedině ráda.
Co všechno jsem dneska musela udělat kvůli práškům.
Tenhle den byl příšerný a to je teprve dopoledne.
Zaklepala jsem na dveře a čekala. Otevřel je kaktusák s knírkem a bílými vlasy.
Lehce se usmál a pokývl mi rukou ať vejdu.
Měl oplzlý výraz a já se v jeho přítomnosti rozhodně nepřipadala bezpečně.
„Prosím, posaďte se,“ vyzval mě a ukázal na lehátko, které bylo přes celou ordinaci, co nejdál do dveří.
„Asi si postojím, děkuji.“
Zachmuřil se a něco si sám pro sebe řekl.
„Dobrá, co vás trápí?“
„Potřebovala bych nějaká prášek na utlumení bolesti…“
„Léky nepodáváme, pokud to není akutní, jaký je důvod vaší bolesti?“
Opravdu jsem neměla náladu mu nic vysvětlovat, nechápu, co měl za problém.
„Mám křeče v břiše,“ pověděla jsem jen.
„Kde přesně? Lehněte si a ukažte.“
Povzdychla jsem si, na tohle fakt nemám nervy.
„To je takový problém mi dát prášek na bolest?“ vybuchnu.
„Máme své rozkazy a nemůžu vám dát nic jen tak…“
„Bolí to v dolní části břicha,“ řeknu a doufám, že mu to bude stačit.
„Pokud mě nenecháte vás vyšetřit a zjistit, jestli to není nic vážného, tak vám nic nedám,“ řekne neústupně.
„Mám své dny, tímto je! Nic vážného to opravdu nebude,“ naštvaně nakonec řeknu.
„A proč jste to neřekla hned?“ zasměje se.
Přešel celou místnost, vyndal malou krabičku z velkého šuplíku a dal mi jí.
Pořád se mi pochechtával.
„Zbytek prášků doneste zpět, nebo pošlete po nějakém dozorci.“
Tiše poděkuji a rychle odejdu, to byl zase zážitek.
Bože!
Tenhle den je úplně šílený, opravdu nechápu, proč ten člověk nutně musel znát důvod toho, proč potřebuji prášek na bolest.
A to jak se mi pak smál, blbec jeden, vsadím se, že si ze mě dělal srandu celou dobu.
Nebudu lhát, další kapitoly budou fakt něco...
