Cítila jsem pořád ten kuřecí guláš s fazolemi a modlila se, abych se v tělocvičně nepozvracela.
Lachtanovi jsem neřekla, že dnes nepřijdu, protože jsem ho nikde nepotkala a mám takový pocit, že by na mě i dneska neměl moc náladu a hlavně mu to nejspíš Alexander řekne.
Sarah se pořád neukázala a já se snažila být klidná.
Věděla jsem, že to nebude hned hotový, ale to čekání bylo děsně nepříjemné a já se o ní moc bála. Kdykoli jsem totiž nebyla plně něčím zaneprázdněna, myšlenky šly rovnou k ní.
Učit se něco nového bude skvělý způsob, jak na chvíli všechno dostat z hlavy a uvolnit se.
Vstoupila jsem do tělocvičny s hlavou vztyčenou a odvahou po celém těle. Myslela jsem, že to místo na mě bude mít větší vliv, ale pravda je taková, že jsem byla v pohodě.
Někdy je nejdůležitější se strachu postavit, a pak vlastně zjistíme, jak jednoduché je ho porazit.
Nebylo tu moc lidí a v dálce jsem viděla Alexandera v culíku, jak kope do boxovacího pytle.
Tolik vzteku do něj vkládal.
Přijde mi skvělé mít něco takového, co vás úplně odreaguje.
Na něčem si vybít zlost.
Já jsem spíš ten člověk, co to v sobě dusí a soptí uvnitř.
Ale vybít ze sebe ty emoce je rozhodně účinný nápad.
Najednou mi někdo zaklepal na rameno a já se strachem bála otočit. Vzpomněla jsem si na kaktusáka, jak jeho nenávist vůči mně byla hrozně silná, je to on?
Dal mi ruku na rameno a hlavu blíž k mé.
Nedokázala jsem se ani pohnout.
„Tame! Jsem rád, že jsi přišel. Tak pojďte, ne?“ zakřičel Alexander a zase se obrátil k pytli.
Měla jsem oční kontakt s Lachtanem a oddechla si, že je to on.
Jakmile jsem si to ale uvědomila, ihned jsem chtěla, aby odešel.
To bude strašný, jestli mě tihle dva budou učit spolu.
Plácla jsem se do čela a udělala první kroky z mé komfortní zóny.
Tohohle budu zaručeně litovat.
Lachtan šel přede mnou a neřekl mi zatím ani jedno slovo.
Neúmyslně jsem se zamyslela a opět jsem viděla mě a Rifa stát obklíčeni nebezpečím.
Byl to tak bolestivý a živý pohled. Došlo mi, že můj aktuálně největší strach je zapomenutí, kdo byl Rif a co jsem s ním vše zažila, co jsem riskovala.
Co on riskoval...
Vždycky se mi rozbušilo nadšením srdce, když jsem si na naše provokování vzpomněla, nějak jsem si pořád nepřipustila, že je doopravdy pryč.
Odfoukla jsem si kratší vlasy z očí a přimhouřila oči na Alexandera.
„Požádal jsem Tama, aby mi s tebou pomohl.
Začal bych asi tím, že ti my dva ukážeme takovou ukázku toho, co po skončení s námi budeš umět.
Ale nejdřív je fajn probrat citlivá místa na těle, takže mi nějaká vyjmenuj.“
„Nos, mezi nohama, žebra, ohryzek, prsty u nohou, holeň?“ vyjmenovala jsem nejistě.
„Přesně a na tyhle místa se nejvíce soustřeď, protože tam mu i menší rána udělá docela silnou bolest.
Ještě třeba koleno, nebo tahat za vlasy, útočit na oči…“
„Taky je důležitý hlavně dýchat a mít uvolněný svaly, takže hlavně zachovej klid.
Pak si v hlavě rozmyslíš, kterou částí těla se můžeš bránit a u kterého citlivého místa jsi nejblíž,“ poví Lachtan.
„Chceš mu způsobit co nejvíce bolesti co nejmenší námahou.“
Já jen kývala, zatím jsem se nic nového nedozvěděla.
Měla jsem hrůzu, co po těchto radách bude následovat.
Přemýšlela jsem, jestli byl tohle dobrý nápad.
Ne, rozhodně nebyl a byla jsem si naprosto jistá.
