Probudila jsem se sama, ale jako bych pořád cítila jeho ruku na mém rameni.
Byl přítel a zachránce i se všemi špatnými chvílemi, zážitky a lži.
A Lachtan jím byl též.
I přes to všechno.
Pomohl mi uvědomit si, jak tady přežít a zvládnout těžké situace, které mu už podle prvního pohledu došli, že se mnou budou.
Byla jsem mu za to vděčná a včerejší zlost už pominula.
Nemohla jsem od něj žádat víc než bylo třeba a včera večer jsem ho nepotřebovala.
Má tendenci mi pomáhat, ale jen, když to uzná za vhodné.
Jakoby přemýšlel za kolik námahy a problémům mu stojím.
Nechala jsem to být a přemýšlela, jak mě vůbec někdy napadlo, že k němu něco cítím.
Taková hloupost.
Vrhla jsem se k prvnímu člověku, který mi chtěl pomoc a představa vztahu s ním byla vzrušující.
Konečně jsem se donutila vstát z té vyhřáté a pohodlné postele a snažila se nesoustředit na to, jak moc velký mám hlad.
A ještě aby ne, když jsem včera nic nejedla.
Na nohu jsem kulhala, ale nebylo to už tak velká bolest jako včera.
Všimla jsem si na stolku prášků a mastičky, jak slíbil, že mi donese.
Usmála jsem se s představou, jak mi je sháněl.
Rozvázala jsem si obvaz a nanesla slabší vrstvu a polkla prášek.
Mastička příjemně škubala a chladila a já přivřela oči bolestí, když jsem se oblíkala a musela nohu pokrčit. Kulhání mí přátelé zaregistrovali, ale jen jsem nad tím mávla rukou.
Ani Sarah se nevyptávala a já jí za to bylo vděčná.
„Jak ses vyspala?“ špitla jsem k ní otázku.
„Spala jsem jako zabitá.“
Přemýšlela jsem, jestli mě a Alexandera včera neslyšela, protože tu odpověď nepronesla moc vážně.
I když jsem se opravdu snažila, pár bolestných zvuků jsem při šití vydala a nedaly se potlačit.
Pořád jsem cítila a viděla, jak se držím umyvadla tak silně, že jsem měla zbělané klouby.
Jedla jsem banánový chlebíček a zapíjela ho vodou.
Soustředila jsem se pouze na konverzaci u stolu, která docela povadala.
Myslela jsem, že se budeme mít pořád o čem bavit, ale spletla jsem se.
Možná se za ty 4 roky všichni přestaneme bavit.
Kdo ví.
Tady je možné vše.
Jen jsem doufala, že se to tu pro mě už uklidní, neměla jsem v plánu dělat další problémy a získávat další jizvy. Ty, které mé tělo zdobily, ať zůstanou, jako vzpomínka na to co jsem prožila. Abych věděla, že to byla skutečnost. Ale o další už nestojím, o bolest nestojím.
Chci sedět v koutě a stát se neviditelnou.
Chci to tu přežít a pak se pokusit zapadnou zpět do svého života, v kterém jsem 4 roky nežila.
Jenže to já nebudu v tu chvíli už vědět.
Z mého pobytu tady nezbyde jediná vzpomínka, kromě jizev.
Kdo asi budu?
Čeho v životě dosáhnu a budu mít úspěch?
Vypaří se má temná a smrtící stránka? Budu mít přítele a rodinu?
Tyhle pohledy do neviditelné budoucnosti mě děsili.
Nebyla jsem připravená na nic z toho. Budoucnost byla má a nikdo mi jí nebude řídit a toho jsem se bála.
Že se v takovém životě jednoho dne prostě ztratím.
Protože jsem neměla ani zdání, kdo za ty 4 roky budu tady a kdo ve svém normálním životě.
A už vůbec jsem si nedokázala představit, jak se tyhle stránky spojí a jestli se z toho nezblázním.
Lachtana jsem dva dny neviděla a stejně tak Alexandera.
Jakoby zmizeli, proměnili se na vzpomínku, která byla jak bolestivá, tak plná vděku.
Cvičila jsem, opatrně.
Udržovala se v kondici a zašla za doktorem, aby mi zkontroloval ránu, která se velmi rychle hojila, díky mastičce, kterou mi dal můj učitel sebeobrany.
Až se doktor divil, jak dobře se to hojí. Líbilo se mi ho vidět vyvedeného z rovnováhy a udiveného.
Chodila jsem už téměř normálně a neustále jsem se snažila usmívat a prostě se jakkoli zabavit.
Četla jsem si na pokoji a zrovna, když jsem to nejmíň čekala, vešel mi do mého pokoje
