Otevřela jsem dveře a otřela si krev do mých bílých šatů.
Když jsem zvedla zrak, stál tam Lachtan.
Vzdorovitě jsem tam stála a nehodlala se pohnout.
„Ahoj.“
Nepozdravila jsem.
Nevím, proč bych se měla zdravit s člověkem, co můj přítel být nechce.
„Setkejme se večer. Ve společenské místnosti.“
Znělo to jako rozkaz.
„Proč?“
Jednoduchá otázka, které mu dala pěkně zabrat.
„Protože chci být tvůj přítel.“
„Proč?“ zopakovala jsem.
„Protože já jsem tvým spojencem a kryju ti záda.“
„Jsem dost nebezpečná na to, abych nepotřebovala spojence.“
„To moc dobře vím, ale dovol mi ukázat, že bych byl užitečným přítelem.“
Zavrtila jsem hlavou a rty měla pevně k sobě.
Nechtěla jsem přijít do další pasti.
Ale chtěla jsem odpovědi a on by mi je mohl poskytnout, a když říká, že se stane užitečný, tak musím zjistit, jak moc užitečný bude on i jeho informace.
Oběd jsem poprvé ani neochutnala, protože se mi už jen z pohledu na houby zvedl žaludek.
Místo toho jsem si ke kávovaru došla pro jablečné muffiny, které tam ležely jako moučník.
„Jaké bylo mučení?“ zeptala se mě Carly, která neustále pokukovala po Kirkovi.
Kdy se ti dva dají konečně dohromady, bolelo mě za ně srdce. Ani jeden nechtěl udělat první krok.
„Akční,“ pronesla jsem s jistým pobavením.
Nathan se ušklíbl.
„Akční? Co si pod tímto máme představit?“
„Prostě jsem si trochu zabojovala.“
„Ty jsi ho rozvázala?“ zeptá se Sarah šokovaně a otočí se na mě s obrovským překvapením ve tváři.
Všichni na mě koukali, jako bych ani nebyla živá.
Jako bych nemohla být živá.
Bylo smutné, jak mě podceňovali, ale já se změnila.
Odpoledne jsme strávili ve společenské místnosti společně s Alanem a Frankem, kterého jsem už taky párkrát viděla a mluvila s ním.
Ležela jsem uvolněně na gauči na chvíli trochu dál od nich a měla zavřené oči.
Poslouchala jsem další mučedníky, jak obrací stránky knížek, zaklápějí je, debatují a další zvuky, které dohromady tak nějak patřili k sobě. Byla to jako písnička spojená z několika hlasů, která se zpívala úplně náhodou.
Cítila jsem jí, užívala si jejího klidu a pomalu usínala, když mě najednou někdo zatáhl za ruku a pomohl mi na nohy.
Až po nekonečné chvíli jsem bolestivě vykřikla, když mi došlo, za kterou ruku mě vytáhl.
Otevřela jsem oči a ruku mu vytrhla.
„Sakra, au.“
Alexander se smutně zazubil na mou pořád lehce modrou ruku.
„Kdy se ti to stalo?“ zeptal se ihned a já se zpět posadila.
On si lehl na gauč ke mně, jako vždy, tenhle člověk se prostě všude chová, jako by mu to patřilo.
Měl se mi spíš omluvit, ne se ptát na zbytečné a vedlejší otázky.
„Hm? To se stalo při našem výcviku? Nebo při tvém dnešním mučení? Mimochodem dobrá práce…“
Nechápavě jsem na něj zvedla obočí. „Jak to sakra víš?“
Pokrčil rameny a nebavilo se ho zaobírat takovou otázkou, když ho zajímala odpověď na něco jiného.
„Baví mě na nějaké mučedníky koukat…“
„Jsi divný.“
,,Líbí se mi jejich kreativita," odvětví.
„Tak kde se ti to stalo?“ doprošoval se odpovědi už bez trpělivosti.
„V koupelně.“
„Kde?“ zeptá se vyjeveně.
„Ve sprše.“
Zmateně si m měřil pohledem.
„Kdo tě v té sprše tak naštval, že jsi mu dala pěstí?“
„Zeď.“
I když ta nebyla důvodem mého vzteku, byla pouhým řešením, jak můj vztek dostat ven.
Začal se nahlas smát a kroutit hlavou. Tak hlasitý smích jsem u něj snad nikdy neslyšela.
„Ty jsi blázen.“
„Říká ten, kdo ze mě udělal agresivní a nebezpečnou mučednici.“
Přikývl a měl spokojený úsměv.
„Proč?“ položila jsem mu jednoduchou odpověď a on na ní i když věděl, na co se ptám, neodpověděl.
„Dneska v tělocvičně?“
„Ne,“ přísně jsem mu řekla a pak si ho už vůbec nevšímala.
Odešel.
Obloha nade mnou tmavla a to do opravdu temné modré barvy.
Jediné místo, kde se dá vidět a já za to byla tak vděčná.
Když jsem se pořádně zaposlouchala, přísahala bych, že jsem i slyšela bouřit.
Kapičky dopadaly na sklo a intenzita deště se každou minutou zvětšovala.
Řekli nám, ať jdeme na pokoj, nebo do jiné místnosti.
Bylo to divné, jako by je bouřka dost znepokojovala.
Přitom jsem jí tu už zažila tolikrát, ale uznávám, že nikdy do budovy nepronikli její zvuky.
Chtěla jsem na sobě cítit déšť tak zoufale moc.
Byl stále hlasitější a hromy též. V někom bouřka vyvolala strach v druhých obdiv, což byl můj případ.
Lachtan mi přece řekl, že tady mám hledat věci, které mě uklidňují, držet si je blízko, tak proč bych teď měla jednu z nich opustit?
Proto jsem svého rozhodnutí odejít z pokoje a vrátiti se do společenské místnosti nelitovala.
Naopak to ve mně probudilo život. Upřímnou radost.
Blesky byly často, ale objevily se pokaždé, když jsme ztratila z oblohy pozornost.
Když to nejméně čekáte, udeří a nejen blesk.
Kdokoli a cokoli.
Zvuky byly čím dál hlasitější, až jsem se začala docela bát.
Byly to opravdu velké rány.
Ale já to milovala.
Spousta lidí bouřky nemá rádo, děsí se jich, protože je nikdo neumí ovládat a to se mi na nich líbí.
Dělají si co chtějí, ukazují svou sílu a hněv.
Jsou nebezpečné a zrádné.
Na večeři jsem se vykašlala a vyčkávala společně s deštěm a bouří na příchod Lachtana.
Zdravím všechny!
🌛
Po dlouhé době více kapitol!
❤❤
Konečně jsem úplně zdravá, takže se na psaní mužů více soustředit.
▫✖✖▫
Další kapitola bude co nejdříve!
◻✴✴✴✴◻
Ale teď všem přeji dobrou noc/ dobré ráno/ krásný den.
↖❤❤↗
