Z mého pokoje jsme šly rovnou na večeři, odpoledne bylo nějaké hrozně krátké.
Lusklo se prsty a bylo pryč.
Skoro jako by ani nebylo.
Jídlo docela ušlo, dneska to bylo na houpačce.
Buď to bylo průměrné, nebo výborné. Tohle byla spíše ta druhá varianta.
Dostali jsme salát z ječných krup s rukolou, červenou řepou a ztraceným vejcem.
Pila jsem k tomu čistou vodu a v hlavě jsem měla tolik myšlenek a starostí, že to bylo k zbláznění!
Navíc mě zase začalo bolet břicho, a tak jsem vytáhla krabičku a vzala si další prášek.
V jídelně se nic moc zajímavého nestalo až na jednu maličkost a tu, že do mého křesla narazil Lachtan, na kterého jsem úplně zapomněla.
Asi mi chtěl připomenout jeho osobu a naší dnešní večerní schůzku.
Kývla jsem a usmála se na něj, že s tím počítám.
Bylo mi na nic z toho, že se ke mně chová tak laskavě a já ho ignoruju a asi i trochu tahám za nos tím, že nevím, jak to mezi námi je.
Nechtěla jsem si připustit, že k němu zatím nic necítím.
Nebo cítím, ale vedlejší emoce tuhle úplně zazdili.
Strach o Sarah a nejistota z jejího nového nejistého přítele.
Vina a ještě něco mnohem hlubšího za Rifa.
Nenávist, zlost, hněv ke kaktusákovi, který mi chce ublížit a vyčkává na příležitost mě potrestat.
Smutek a stesk po mém domovu a po všem, co jsem znala.
Tolik emocí najednou a já prostě nedokázala myslet ještě na další.
Byl večer, všichni už leželi, nebo spali na pokojích a já si vzala teplou mikinu a vyrazila do společenské místnosti za Lachtanem.
Viděla jsem už špatně a byla unavená, přála jsem si jen usnout někde v bezpečí a na chvíli na nic nemyslet.
Mají tady ostatní taky tolik problémů? Opět jsem si pokládala tu prokletou otázku, jestli to tady zvládnu.
A pak si na ní rychle a automaticky odpověděla.
Musím to tu zvládnout, na nic víc myslet nesmím.
Na pochyby není čas.
Šla jsem co nejtišeji a koukala na všechny stíny.
Nevyděsil mě, když si stoupl přede mě a zastoupil mi cestu.
Zaskočená jsem ale byla i tak.
Věděla jsem, že si taky nemůže dovolit hluk, takže se mě zatí strach nezmocnil.
Počítala jsem s tím, že si na mě někde počká a byla jsem naštvaná, že jsem mu tak trochu přišla rovnou do pasti, protože ukázal na dveře a na nůž, který držel.
Plánoval, vyčkával a já jen doufala, že tentokrát přijde pomoc, že přijde Lachtan.
Ale věděla jsem moc dobře, že tohle není moc dobré a že zachránit se musím jednou pro vždy sama.
Polkla jsem a vešla do dveří, kam ukazoval.
Prst měl u rtů a ukazoval, ať jsem zticha, jinak mě rovnou propíchne nožem.
Šel za mnou a společně jsme vešli jsme do nějakého pokoje.
V zádech jsem cítila, jak se mi špička nože zarývá do kůže.
Jak tohle asi dopadne... to vůbec netuším!
