Když nás vzbudili, vůbec jsem nechápala a nepobírala, co se včera všechno stalo.
Na jednu stranu si všechno pamatuji, ale na druhou jsem byla z toho hrozně zmatená a připadalo mi, jako bych to ani neprožila já, jako by mi to jen někdo vyprávěl.
Měla jsem prostě hrozně divné pocity ohledně celého včerejška.
Na snídani jsme si mohli na baru vybrat z několika druhů obložených toustů.
Byly tam na výběr jak sladké tak slané.
Já si vybrala slané a to konktrétně jeden s rozdrceným avokádem a vajíčkem a druhý s paprikovou pomazánkou a kousky zeleniny. Zapíjela jsem to jako vždy mým milovaným pomerančovým džusem. V hlavě jsem měla úplně vymeteno.
Pozorovala jsem, jak kamarádi u stolu hýbou pusy, mluví, dělají na sebe srandovní obličeje a smějí se, ale neslyšela jsem je.
Byla jsem prostě úplně mimo.
Sarah se líbala s Carly a já se usmívala, ale necítila jsem se šťastná. Najednou do mě bouchnul Kirk a vyrušil mě z mého ticha.
Zvuky se objevili a já zase vnímala.
„Co je to s tebou? Nechci nic říkat, ale vypadáš hrozně.“
„Díky,“ rozesměju se.
„Ne, nic. Jen je mi nějak divně...“
„Co vám nejvíce chybí?“ zeptám se všech, aby na mě nekoukali a mohli jsme změnit téma.
„Cigarety, alkohol, mobil, hudba, rodina, mé oblečení, kosmetika, pizza,“ vyjmenuje zasněná Sarah a všichni jí to odkývali, že souhlasí.
„Ale no tak, co chybí třeba tobě Kirku a popravdě!“ řeknu vážně a on se na mě mile usměje.
„Můj táta má malé letadlo a vozí lidi na vyhlídkové lety. Miluji být tam ve vzduchu, v té neuvěřitelné výšce. Skoro jako bych se koukal na lego. Všechno je tam tak dokonalé, až to člověku bere dech. Každičký tvar má svůj důvod. Teď se nesmějte, ale chybí mi to, co tam s tátou nahoře cítím. Takový ten pocit štěstí a volnosti... Tady je to tak hlučné a malé, já mám rád rozlehlé prostory - pole, rybníky, louky... Často tam s tátovými přáteli, kteří taky mají letadla, závodíme. Je to hrozná sranda a adrenalin. Doma mám tak nějak všechno, co potřebuji a tady vlastně taky, chápete. To základní mám, ale nic moc navíc. Jenže na druhou stranu, my přijde, že tady mám být," přizná se a všichni přikývneme, že chápeme.
Tenhle pocit asi máme všichni.
„S tím tichem souhlasím, taky mi chybí,“ řekne Carly a pokývá lehce hlavou.
Zvednu na ní obočí.
„Pro dívku, jako jsem já, co je pořád v lese a v tichosti, je tohle peklo. Mně chybí takové ty decentní a pro někoho bezvýznamné věci. Například zvuk, když jdeš v lese a pod tvou váhou křupou větvičky, nebo zvuk zpívajících ptáčků a taky šumění větru.“
„Máte baráček hned u lesa?“ zeptala jsem se a na její tváři se objevil úsměvem přes celou tvář.
Před sebou určitě viděla svůj domov a na všechno vzpomínala.
„Ano, vlastně část našeho domečku je už v lese, náš dvorek, kde máme spoustu zvířat...“
„Jak vypadá váš domeček?“ zeptá se zvědavě Sarah.
„Je starší, ale je krásný. Černobílý a máme ho sem tam porostlý břečťanem a všude barevné květiny. Moje mamka má vystudované zahradnictví a můj táta je zase myslivec, stejně jako skoro celá jeho rodina. Oba milují přírodu, takže se k sobě skvěle hodí."
„To je krásné, a jaké máte zvířata?“
Postupně je začala vyjmenovávat i se jmény, protože podle ní by měl mít každý živý tvor jméno.
Vzpomněla jsem si na mamku, která mluvila a pojmenovávala všechny květiny doma a v duchu jsem se pousmála nad touhle vzpomínkou.
„Ale sama uznávám, že jména slepic se mi pletou. Když oni vypadají všechny tak stejně," povzdechne si frustrovaně.
Nakonec se zdálo, že tam mají menší farmu.
Jak už zmínila, chovali slepice, dva kohouty, lišku Goldii , kterou našly opuštěnou v lese jako mládě a rozhodli si jí nechat.
5 loveckých psů – Teddy, Tulip, Leo, Astrid, Mallory, 3 koroptve, jejíž jména jsem si nezapamatovala a spoustu králíku, kde jsem postřehla jen jedno jméno, které mi utkvělo v paměti a to Kopr.
Skvělý jméno!
A ještě prý mají ochočené 2 srnky, které se nechají pohladit a chodí jim na dvorek a nově si koupil kotě, které se jmenuje El.
Tolik zvířat, chápala jsem, že jí chybí, mluvila o nich tak láskyplně.
„Ty máš nějaké zvíře?“ zeptala se mě Carly.
„Měla jsem želvu, ale onemocněla...“
„To je mi moc líto!“ vyhrkla rychle Carly a nervózně si zkousla ret.
Jen jsem zavrtila hlavou, že to je v pořádku.
To, že jsem z její smrti vinila Monicu jsem ale nedodala.
Když jí ani nešlo nepodezřívat…
Ta želva byla mamky, ona jí milovala, pojmenovala jí po její oblíbený rostlině - krásný trpasličí datlový palmě, která nosila stejné jméno jako její želva a to Kritan.
Monica jí nesnášela a mnohokrát jsem jí viděla u její klece.
Vsadím se, že jí otrávila.
Mrcha.
Pěkně jsem jí oplakala, protože přeci jenom byla to památka po mé mamce, něco co po ní přežilo a vydávalo to nějakou známku života, i když dost malou, protože Kritan byla ta nejnudnější želva na světě.
I táta jí měl docela rád a to moc zvířata nemusel.
Jenže jsem bohužel nenašla žádný důkaz, že to opravdu udělala Monica. Nikde nic.
Ale je mi dost jasné, že když jsem vždycky odešla do školy, že mi Kritan rozhodně nějak terorizovala.
Monica pracovala z domova, takže na to měla dost času.
Pokaždé když jsem ze školy přišla, trvalo jí hodně dlouho, než vylezla z krunýře a nebála se pohlazení na hlavičce a začala papat čerstvé pampeliškové lístky, co jsem jí přinesla.
Lalalalala a jedeme dál!!
