Jodan
Šly jsme se poradit se Sarah za dveře.
„Tak co? Věříš mu?“
„Ano, rozhodně nelhal a celkově mám taky pocit, že on není ten správný člověk, co má být na téhle židli.“
„Ano, jenže co teď?“ bezradně se na mě podívá.
Poškrábu se ve vlasech a zavrtím hlavou.
„Já nevím… Asi bychom měly zajít za vaší kaktusačkou a zkusit jí to nějak vysvětlit. To by mohl být začátek.“
„A co kdyby ti pomohl Tam?“ zeptá se a já překvapeně vykulím oči.
„Nejsem slepá,“ vysvětlí.
„Vidím, jak na tebe pořád kouká. Je mi jasné, že se bavíte trochu víc…“
Zkousnu si ret.
„Můžu to zkusit, ale nemůžu nic slíbit.“
Slinami si smyju víčka od krve, sundám z pasu obvaz od krve a vlasy sroluju do drdolu.
Už jsem přišla na to, jak to udělat i bez gumičky.
Ještě jsem si zkontrolovala paži a vyšly jsme zpět za Jodanem.
„Pokusíme se ti pomoc, ale bude to hodně složité a komplikované, takže se na to připrav…“ varuji ho a on se na mě zadívá.
„Co ty jsi vůbec zač? To jako umíte fakt rozpoznat, jestli člověk lže nebo ne? Máte superschopnosti?“
Rozesmějeme se.
„Kéž by,“ řekne Sarah a dá mu svou ruku na rameno.
On se na ní skoro až láskyplně podívá a mně to dojde.
Dobře, tohle se začíná zvrtávat.
„Mimochodem já jsem Fioletta, můj vzhled tě měl jen vyděsit, abys sis troufl říkat jen pravdu… A opravdu doufám, že se nám podaří tě zachránit a dostat sem tvého tátu.“
„Můj život je ve vašich rukou, to bude zajímavé,“ poznamená a do místnosti vtrhne kaktusačka.
„Dívky, to by mělo stačit. Za chvíli je oběd…“
Přikývneme a domluvíme se, že přijdeme zase zítra.
„Ráda bych si s vámi ještě dnes promluvila, jestli to bude možné. Je to dost akutní a potřebuji, aby jste byla diskrétní,“ řekne Sarah kaktusačce a ona chápavě přikývne.
„Ovšem, najdu si tě na obědě.“
Pochybovala jsem ale, že bude natolik lidská, aby nám pomohla.
Šly jsme na obě v tichosti a v ní i jedli. Jídlo bylo skvělé – špagety se sušenými rajčaty, kapary a rukolou.
A dnes dokonce přidali i po dlouhé a drsné době dezert a to zmrzlinový pohárek.
Až teď jsem si uvědomila, jak moc mi zmrzlina chybí.
Sarah po obědě odešla s kaktusačkou a já přemýšlela, jak nenápadně říct Lachtanovi, že si s ním potřebuji promluvit.
Ano, mohlo to počkat do večera, ale času moc nebylo.
Seděla jsem sama v jídelně a čekala, až odejde i on.
Při mém neustálým štěstím samozřejmě, když už se zvedl, tak nešel sám, takže jsem ho na chodbě zastavit nemohla.
Neslyšela jsem o čem diskutují.
Tak blízko jsem zase nebyla, ale hold ho budu muset pronásledovat, dokud nebude Lachtan o samotě.
Šli někam daleko, mám takový pocit, že za chvíli bychom došli do tělocvičny, kde se toho tolik stalo a já rozhodně neměla v plánu se tam dobrovolně vracet.
Zakřičela jsem a spadla.
Otočili se na mě a začali se smát. Blbci.
Lachtan se smál taky, dokud nepřišel dost blízko a nevšiml si, že to jsem já.
„Copak děláš tak daleko zlatíčko?“ zeptal se mě jeden a podal mi ruku.
Vůbec jsem nevěděla, jestli byl dobrý nápad tu ruku přijmout.
„Ztratila jsem se a asi mám něco s kotníkem. Pomohl by mi někdo prosím k doktorovi?“ poprosím je a dívám se jen na Lachtana a žádám ho očním kontaktem, aby to byl on.
Pochopil, ale výraz měl agresivní.
„Já jí tam pomůžu. Běžte napřed.“
„Ha, tak si to užij Tame a žádný blbosti,“ řekne jeho kámoš a rozesměje sebe i ostatní.
Když byli dost daleko, obrátil svůj zrak na mě.
„Co tady sakra děláš?“ vyštěkne.
Dnes je krásný den, tak si ho koukejme všichni pořádně užít! ❤❤
✴✴✴
Děkuji moc za čtení a hlasování o mém příběhu!
💫💫💫
Jsem za to moc vděčná<333
