Vyděsilo mě, když jsme se probudili zamotaný do sebe, ale Alexander z toho měl jen srandu.
„Tulila ses ke mně,“ namítl na vysvětlenou.
„A já jsem ti byl jako přítel samozřejmě k dispozici.“
Hodila jsem mu polštář do obličeje a šla si najít oblečení.
Pak jsem se k němu otočila a viděla, jak zachumlaný pořád leží v mé posteli.
Odkryla jsem mu peřinu z těla a vystavila ho zimě.
„Teď si jdu dát sprchu a ty, až přijdu, tu už nebudeš!“ řekla jsem s žertem v hlase.
„Zajisté.“
Jakmile jsem se od něj otočila, mrštil do mých zad polštář tentokrát on. Vyplázla jsem na něj jazyk a zavřela za sebou dveře.
Doufala jsem, že není tak odvážný, aby je otevřel, protože by si tím podepsal jistou a hlavně bolestivou smrt.
Díky Bohu se tohle, ale nestalo.
I když jsem ho dost často slyšela, jak okolo těch dveří chodí a přemýšlí o tom.
A když jsem ho konečně neslyšela, došlo mi, že odešel.
Hned jsem byla klidnější a sprchu si maximálně užívala.
Přišla jsem na snídani a zjistila, že je Carly v obličeji nějaká až moc bledá a očividně to i bylo žhavé téma u našeho stolu.
„Kdyby zezelenala, vypadala by jako Shrek,“ pověděl Nathan.
Prý Carly během chvíli změnila tolik odstínů barvy pleti, že to ani snad není možný.
„Nech toho,“ okřikl ho lehce Kirk.
„Klid, nemyslí to zle,“ vysvětloval mu Alan.
„Tak aspoň řeknu Fiona a ne Shrek,“ zachmuří se na ně Kirk, a pak věnuje starostlivý pohled zpět na Carly.
„Co je ti?“ zeptám se a posadím se k jogurtu s oříšky, který jsme měli u stolu připravený.
„Nic, jen se mi točí hlava. Oni zbytečně dramatizují,“ poukáže na ostatní.
„Potřebuješ něco?“
Zvedne se a všichni se na ní podívají, jako měla každou vteřinou upadnout. Až v tuhle chvíli jsem zjistila, jak moc jsme si blízcí.
To, jak máme o sebe navzájem strach, bylo toho jasným důkazem.
„Jen si půjdu lehnout…“
„Dojdu se pak za tebou podívat,“ řeknu jí, a když kolem mě projde, pohladím jí po rameni.
Gesto podpory a slib toho, že přijdu.
Odpoledne jsem byla s Lachtanem ve společenské místnosti.
Sarah tu s námi chvíli byla taky, ale šlo dost vidět, že ho z nějakého důvodu nemůže vystát, a tak odešla. Přemýšlela jsem, jestli to je kvůli tomu, jak mu spadla z náruče onehdy večer, nebo jí prostě není sympatický. Kdo ví.
Jednou mi řekla, že si nemyslí, že se my dva k sobě hodíme.
A měla pravdu.
K tomu závěru jsem došla taky.
To, že mě ale právě teď pozval Lachtan do svého pokoje mi přišlo zvláštní.
„Proč?“
„Chci s tebou mluvit trochu víc v soukromí… Mimo zraky ostatních.“
Zamračila jsem se na něj, očividně mi tímhle chce zkazit den, ale přesto jsem přikývla.
Jeho pokoj se nijak nezměnil.
Zaujal mě jako pokaždé, když jsem v něm byla.
Dokázala jsem se tam snadno uvolnit a přestat myslet.
Sedl si na postel a já na zem naproti němu.
„Chci k tobě být opravdu upřímný. Chci, abych před tebou už nemusel nic důležitého tajit…
Prosím, vyslechni mě a já vím, že tím otevřu jednu z ran, která se už pro tebe hojí.
Jenže pokaždé, když tě vidím v tělocvičně, já-á vidím to na tobě. Vidím, jak tě ta minulost v ní změnila a jak moc tě ranila.
Došlo mi, proč se chceš umět bránit. Musím ti to prostě říct, abych měl konečně úplný klid na duši a necítil se provinile.“
Měla jsem nicneříkající výraz a vyzvala ho rukou, ať tedy pokračuje. Nevěděla jsem k čemu směřuje a co přede mnou tají, ale už teď jsem si byla jistá, že mi to rozhodně zhorší den.
„Nesměl jsem ti to říct.
Ani teď nemohu.
Měl to být odstrašující příklad pro ostatní.
Aby neporušovali pravidla, ale vám dvěma se to až moc vymklo z rukou a měli jste prostě smůlu.“
Začala jsme cítit slzy v očích a nelíbilo to, že zase vytahuje nebezpečnou a bolestivou minulost.
Rty se mi třásly a dlaně jsme měla zpocené.
„Rif žije.
Žije ve tvém normálním světě. Neumřel,“ poví Lachtan sotva slyšitelně.
Šokem přestanu dýchat a nějakým způsobem jsem se dostala na nohy. Chodila jsem po jeho pokoji a snažila si uvědomit význam jeho slov.
„Vidím to na tobě.
Tu bolest, i teď.
Kdykoli vyjdeš do tělocvičny...
A vidím jí, i když se bavíš se mnou nebo s Alexanderem.
Musel jsem ti říct pravdu.“
Po tvářích mi slzy tekly proudem a nedaly se zastavit.
Přesto jsem v sobě našla úsměv, ale v srdci byla bolest.
Žije.
Všechny pocity zadržované několik týdnů po jeho smrti se vydraly napovrch a já ze sebe vydala bolestný vzlyk.
Žije.
Nemusím se utýrat vinou, kterou jsem za jeho smrt každý den cítila. Nemusím truchlit nad tím, že mi umřel přítel, přítel, kterého já milovala.
A věděla jsem to právě v tuhle chvíli. Cítila jsem to.
Byla jsem zaskočená a cítila nehorázné štěstí.
Srdce mi hbitě tlouklo, ale pak mi to došlo.
No a co?
Je pryč.
Stejně na něj zapomenu.
Konečně jsem ucítila neuvěřitelnou naději na další zítřky a roky a pak hned přišlo zklamání, které vše pokazilo, protože on byl tam a já zde.
A nedalo se s tím vůbec nic udělat.
Ale důležité bylo, že opravdu žije.
Žije.
