Pořád jsme byly ve stejném počtu.
Byla tu Elen, taky ta holka v pandím pyžamu a ta s tou rudou krajkovou košilkou.
Bohužel i otravná Emily a zbytku holek jsem zatím nevěnovala moc pozornosti.
Jsme v půlce, ještě 3 úkoly.
Vrána.
Krásné černé zvíře, které bylo i tak trochu jednu dobu mé oblíbené zvíře. Lítala mi po kleci a já přemýšlela, proč prostě neodletí z mé klece pryč, když může.
Sklo nahoře bylo přece pryč.
K čemu mít křídla, když nemít svobodu?
Četla jsem kdysi, že vrána podle křesťanství doprovází ďábla ve svých cestách po celém světě.
Jestli jí zabiju, což se ode mě očekává, tak si to se mnou pak ďábel přijde vyřídit.
Pomstí svého pomocníka, který ho doprovázel na jeho cestách.
Poprvé v životě jsem dostala strach z něčeho, co jsem brala jen jako výmysl.
Ďábla.
Vrána zatím nade mnou jen lítala, tak jako nad každou dívkou.
Pak jsem ale uslyšela ten až moc známý křik.
Elen.
Začala hlasitě a bolestivě ječet. S vykulenými oči plných slz jsem koukala na mou kamarádku, které právě vrána klovala oko.
Všude byla krev.
„Elen!“ křičela jsem na ní a do toho bouchala pěstí do skla.
Klouby mě extrémně bolely a byly úplně od krve.
Ten pocit bezmoci byl nejhorší.
Chtěla jsem se dívat, jak to zvládá, ale má vrána se na mě taky slétla a zacuchala své drápy do mého drdolu. Rukama jsem do ní bouchala a snažila se ignorovat bolest vytrhaných vlasů od ní.
Nakonec jsem jí z mých vlasů dostala a ona opatrně zase vzlétla.
Její temné oči mě pozorovaly.
Sehnula jsem se pro sekáček a nožík a každou zbraň jsem dala do jedné ruky.
„Miř na křídlo,“ poradil sotva slyšitelně můj hlídač.
„Nechci tvé rady, běž je dávat jiným dívkám, těm kterým vaši vrány vyklobaly oči,“ řekla jsem a pozorně sledovala vránu.
Slzička mi stekla dolů po tváři a pak další.
Cítila jsem, že jsem něco takového už dělala, nebyla jsem bezradná.
Před očima jsem viděla, co bych měla udělat.
Vrána opatrně s roztaženými křídly klesala ke mně a já sekáčkem bodla do jejího křídla.
Její tělo se zhroutilo k zemi a tam jsem jí ještě několikrát uhodila ostrými předměty, které jsem svírala v ruce.
Měla jsem krev na rukou a nevěděla, jestli je mám od těch ran do skla, nebo to není má krev.
Ať to byla krev kohokoli, bylo to hrozně nepříjemné a za trochu vody na opláchnutí bych udělala cokoli.
Když začala schnout, s rukama se mi pohybovalo čím dál tím hůř.
Konečně jsem se podívala, kdo všechno tuto zkoušku zvládl.
Bylo nás 11, teď je nás 8.
Elen byla pryč a já se začala cítit tak sama, jako bych ztratila svou vlastní ruku a nemohla se sama obejmout a tím utěšit.
Už jsem na to byla zase sama.
Slzy mi přišly v mých očích už jako něco přirozeného.
Seděla jsem na zemi u těch mrtvých zvířat a nevěděla, jak se mám cítit. Provinilost jsem necítila, i když jsem chtěla, strach taky ne.
Jen samotu, která v hmotném těle ležela vedle mě a snažila se mě přimět za trest být nešťastná.
A asi jsem si to zasloužila.
„Tu bolest cítila chvíli, jen prvních pár vteřin. Pak vše zapomněla. Je úplně v pořádku.“
Aspoň za to jsem byla ráda.
Elen se probudí doma v posteli a její život bude zase v pořádku.
Na bolest, kterou tady cítila, už navždy zapomene.
Má to za sebou a já na ní byla tak pyšná.
Doufala jsem, že to, co zůstalo u ní v posteli, to co vypadá a asi i bude mluvit a žít jako já s ní už kamarádka zůstane, tak dlouho, dokud to bude možné.
Ale spíš jsem doufala, že to taky nezvládnu a budeme mít normální život společně, ale jen na jednu stranu.
Měla jsem v sobě taky pocity, které jsem neuměla pojmenovat, ale líbily se mi.
Celé to bylo tak divné a zvláštní. Koukala jsem a Emily zmizela taky, upřímně se divím, že došla tak daleko. Byla to taková ta holka, co když se na vás usměje v duchu vidí, jak vás zašlapal slon, nebo po vás někdo hodil cihlu.
Za ty 4 zkoušky si určitě udělala spousty modřin a zlomila několik nehtů.
Tiše jsem si přála, aby jí zůstali i na to rande, o kterém nám nadšeně vyprávěla.
Připadala jsem si kvůli tomu špatně. Nikdy jsem nebyla člověk, co by někomu přál neštěstí, smůlu, bolest a podobně.
To jsem nebyla prostě já.
Jenže co vlastně mé já je?
Co když se tady změnilo?
A co když ty pocity, co mnou proplouvají je adrenalin, který je mi tak příjemný?
Opravdu mi tahle situace nevadí, nebo hůř se mi tohle líbí?
Pokaždé jsem si své ohavné činy tady odůvodnila tím, že mi ten tvor chtěl ublížit.
Jsem teda ta zlá, nebo nejsem? Předposlední zkouška a já věděla, že se to furt horší a horší.
Nebyl mi příjemný pohled Lachtana za sklem.
Z toho, který měl teď, mi naběhla husí kůže.
Byl to výraz, který bych nazvala pyšný strašidelný úsměv ďábla.
Napadla mě šílená myšlenka, že on je opravdu ďábel, který vstoupil do těla Lachtana, protože ten výraz byl tak hrozně zvláštní, že jsem pochybovala, jestli by šel třeba jen trochu napodobit.
Nešel.
Teď mě zabije, za to, že jsem mu obodala společníka.
Krásnou černou vránu.
„Nedívej se na mě tak, děsíš mě víc než ty mrtvolky zvířat.“
„Ale prosím tě. Tvářím se spokojeně, vsadil jsem dezert, že ty zkoušky zvládneš a zatím to vypadá dobře.“
Začnu se upřímně smát, ale můj smích se v hluku okolo nás úplně vytratil.
Všechen ten řev a nářek jako by ho snědl.
„Když jsem to už nezvládla 4krát, pochybuji, že se to teď povede.“
„Někdo potřebuje prostě jen více čas. To bude tvůj případ. I když vypadáš ztraceně, uvnitř nejsi, vidím to na tobě. Víš, co máš dělat, protože jsi to už někdy dělala. Důvěřuj svým pocitům.“
Jeho upřímný pohled a oči, které se mu krásně leskly, mě úplně uchvátily. To všichni kaktusáci mají tak úžasné oči, nebo to jen on se narodil tak dokonalý?
Štvalo mě, že mě tak přitahuje.
Byl zajímavý, nevypadal tajemně, spíš kluk, co by holce nejradši vykecal díru do hlavy.
Ale uměl se i zatvářit děsivě a loajálně.
Šlo vidět, že má pro mě slabost a to mě tak překvapovalo.
To jak mi šeptal pomocné věty, to byla varování a slova podpory.
Žádný z kaktusáků tohle nedělal, jen ten můj.
Proč?
Ty otázky mě tak moc vytáčely.
„Takže vy se sázíte o dezerty? Není to až moc velká škoda, když prohrajete?“
„Jenže já ho neprohraju.“
Sebejistota mu očividně nechybí.
Najednou se zvuky ztišily a já věděla, že pátá zkouška právě začíná.
No, upřímně?
Jsem zvědavá, co si budete myslet o pokračování.
Protože se toho stane ještě tak moc a zkoušky jsou teprve začátek.
Máte se na co těšit!
