Všichni měli stejné rysy, ale jejich vlasy byly pokaždé jiné, a i když si byli podobní, tak stejní nebyli.
Neustále mě fascinovalo to všechno, co se dělo.
Bylo to neuvěřitelné a nedávalo to smysl.
Takže my, celá lidská rasa, jsme vlastně jen jejich pokus.
Nechci na něco takového zapomenout, cítila jsem potřebu o tom vědět více.
Vždycky jsem měla spoustu otázek, co se smyslu života a podobných věcí týče.
Byla jsem vystrašená, ale taky nějakým divným způsobem nadšená. Věděla jsem někde hluboko uvnitř, že jsem takovou situaci už někdy zažila.
Pozorovala jsem je všechny a sledovala jejich ostny, které jim vystupují z těla.
Pro ně přirozené, ale pro mé oči něco úplně nového a fantastického.
Nejsou to mimozemšťani, žili tu před námi a žijí dodnes.
Udržují rovnováhu, takže k čemu nás potřebují?
Potřebovala bych nějaký jejich speciální google, který by mi zodpověděl všechny otázky. Pochybovala jsem ale, že něco takového provozují.
Stoupli si dopředu a prohlíželi si nás. Spatřila jsem Lachtana, a ano nehodlám mu říkat nijak jinak.
Jeho jméno si o to doslova říká.
I když s lachtanem nemá opravdu nic společného.
Hledala jsem nějaký jiný znak, který oni mají a my lidé ne, ale nic jsem nenašla.
Jen to, co šlo vidět na první pohled a to ty ostny místo chloupků.
Zatímco panovalo ticho, já spočítala počet dívek a těch mužů.
Vychází to tak, jak jsem si myslela. Jedna na jednoho.
Snažila jsem se furt přemýšlet, co bych udělala a co neudělala.
Vsadím se, že předtím jsem měla strach udělat cokoli jiného než ostatní, ale tahle myšlenka mě mohla napadnout už, když jsem tu byla po druhé, třetí, nebo čtvrté…
Byla to hra, která byla předem prohraná.
Bez pravidel, naděje a rovnosti. Hlasitě jsem si povzdechla a posadila se.
Všichni stáli a mně to přišlo zbytečné, opírala jsem se o studené sklo a koukala okolo sebe.
Hypnotizovala jsem celou místnost. Nikdo mi naštěstí nevěnoval příliš velkou pozornost.
Už jsem chtěla, aby se něco začalo dít, jenže pořád bylo ticho.
S Elen jsme se na sebe zoufale dívaly, obě jsme ticho nesnášely.
„Takže, myslím že Tam vám všechno důležité včera už řekl. Teď se bude dít následující. Začneme první zkouškou, tou nejlehčí samozřejmě. Nemusíte se bát, každou z vás bude hlídat jeden z nás.“
Vsadím se, že tohle opravdu všechny dívky uklidnilo.
Zajímalo by mě, jak si říkají.
My jsme lidi, co jsou oni?
Kaktusáci?
Myslím, že trefnější jméno jsem jim dát ani nemohla.
Jasně, mohla jsem vymyslet něco s ježkem, ale pravda a realita je taková, že kdyby se obarvili na zeleno, od kaktusů by byli k nerozeznání.
Zatímco ke každé dívce přišel jeden z kaktusáků, já přemýšlela, proč nemám strach.
Měla jsem ho, ale jakmile nám Lachtan včera řekl, že když neprojdeme zkouškami, bude konec, byla jsem pak už jen uvolněná a vyrovnaná.
Já z něčeho, co jsem v životě nedělala, nebo si to aspoň nepamatuji, přece nemůžu udělat zkoušku…
Zvlášť když se mi to už čtyřikrát nepovedlo.
Díky téhle myšlence jsem měla neustále chladnou hlavu a i docela dobrou náladu.
Koukala jsem na holku, co měla klec vedle mě, jak flirtuje se svým kaktusákem.
Nemohla jsem uvěřit svým očím a uším.
Ale vlastně od holky s takovým pyžamem se nic jiného čekat ani nedalo.
Měla jakousi rudou noční košilku, která se skládala jen z krajky, a pomalu to nic nezakrylo.
Aspoň, že přes to měla jakýsi světlý svetřík.
„Víš byla bych ti k čemukoli k dispozici, kdyby jsi mě z téhle situace mohl dostat,“ řekla mu svůdně, ale i trochu zoufale.
Nejhorší na téhle situaci je, že nevíme.
Nevypadal jejími slovy překvapený, takže mi došlo, že tohle mu říká už nejmíň po páté.
Působil znuděně.
„Víš, kdysi bych tyhle řečičky mohl poslouchat celý den, ale bohužel už to na mě nezabírá.“
„Jestli si půjdeš pro sluchátka, vzal bys mi taky jedny? Taky bych ráda jednu holku tady neslyšela,“ vyletí ze mě.
Zkousnu si ret a uvnitř si dám facku. Měla bych přestat mluvit, nebo aspoň pořádně promyslet to, co mi vyletí z pusy.
On ale vypadal pobaveně.
Měl blonďaté vlasy a vřelý úsměv.
„Ty sluchátka jsou dobrý nápad, bohužel ale ani ty ani já je teď mít nemůžeme,“ řekne s úsměvem.
Taky se na něj usměju.
Navíc mi došlo, že je nemám ani do čeho zapojit.
Můj telefon je na nočním stolku u Elen a ten se sem bohužel neteleportoval společně se mnou.
Po chvíli mi zaklepe na klec Lachtan a já nadskočím leknutím, protože jsem se opravdu lekla.
Ne, neříkejte mi, že na mě bude dohlížet zrovna on.
„Připravená?“
Na co ale?
Položím si hlavu na kolena a přikývnu.
První zkouška je tady.
A já na ní opravdu nejsem připravená.
První zkouška už brzy.
A vy jste připraveni?
