„Takže první věc, Fioletto znáte tohoto kluka?“
„Ne, je to šašek, který mě dneska osahával a neustále mě sleduje.“
Furt ale nechápu, proč to dělá.
I kdybych po něm nic nehodila, čekal by, až uděláme chybu a šel by nás bez černého svědomí udat.
„Šašek?“ vyjekne dotčeně, ale nikdo ho nevnímá.
„Svědci ze společenské místnosti říkali, že jste po něm hodila knihu, a pak ho s ní švihla ještě po hlavě.“
„Říkali vám taky, jak na mě skočil a nechtěl pustit?“
Kaktusák si povzdechl.
„Ano i to někdo zmiňoval… Ale ještě mě zajímá, prý jste byla několikrát na pokoji své kamarádky. Ona nám však řekla, že to je hloupost, co nám k tomu povíte vy?“
Musím říct, že tenhle pokus o soud byl fakt smíchu, bylo viditelně znát, že kakusáci jsou úplně mimo, a neví co s námi.
„Přiznávám, že asi 2krát jsem tam byla.“
„Aha! Vidíte?“ řekne pobaveně Rif.
„Ale jen proto, že jsem jí hledala a ona neotvírala dveře. Bála jsem se, že se jí třeba něco stalo… Ale že bych tam byla s ní a povídala si, to ne,“ dopovím jim mou přesvědčivou lež a pořád nespouštím oči z Alexandera.
On mi pohled mile rád oplácí.
„Mám nápad,“ promluví a přestane se na mě koukat.
„Vina je asi tak nějak na obou stranách. Fioletta neporušila pravidla pokoje, protože pro toto tvrzení nemáme žádné důkazy. Jediné čím se tedy provinila, je to, že použila násilí, ačkoli to bylo oprávněné. A Rif, ten nám lhal to zaprvé a za druhé osahával zde Fiolettu. Podle mě bychom jim fyzický trest dávat neměli,“ poví nahlas a zadívá se na své kolegy.
Rif s tím samozřejmě nesouhlasí.
Kaktusáci odešli stranou a společně se domlouvali, co bude dál.
Pak se zase vrátili.
„Měli bychom vás přimět spolupracovat. Co kdyby každý den, dokud se vztah mezi vámi nezlepší, uklízeli společně místnosti po výkonech vašich kamarádů. Aspoň pomůžete našim uklízečům,“ řekne jeden z kaktusáků.
„A jaký bychom dostali fyzický trest?“ vylítne ze mě.
Zvědavost je nebezpečná.
„No, třeba by jste dostali bičem.“
Vykulím oči, to jsou ale barbaři.
„Bereme to uklízení,“ řeknu za oba.
Rifa ignoruji.
„Pokaždé na vás bude dohlížet jeden z dozorců a bude nám dávat informace o tom, jak se z vás stávají nejlepší kamarádi.“
„Doufám, že jsi dobrý herec,“ špitnu tiše k Rifovi sedící vedle mě.
„Vždy po večeři si vás někdo vyzvedne a dá vám vše, co budete potřebovat k práci. A ať se toto už neopakuje prosím, příště to už bude horší, ale snažíme se brát zřetel na to, že jste tu zatím chvilku.“
Pak nás dovedou zpět do už úplně prázdné jídelny a odejdou.
Postavíme se tváří proti sobě, oba s nenávistným pohledem.
„Vypadá to, že se tě jen tak nezbavím,“ zoufale si sednu do křesla.
„Ne, to asi ne. A nemysli si, že z nás přátelé fakt budou.“
„To si radši ani myslet a představovat nechci,“ odpovím zhnuseně.
Zakroutí naštvaně hlavou a odejde.
„Dobrou noc, lásko,“ zakřičím mu ještě do zad a on mi ukáže prostředníček.
Leze mi to tady na mozek.
Místo do svého pokoje mě mé nohy a unavené oči zavedou do tmavé a vůbec neosvětlené společenské místnosti, kde jsem si lehla na jeden z gaučů a koukala na to, co mi tak moc chybí.
Obloha plná hvězd.
Když jsem koukala jen na ní a nevnímala okolí, připadala jsem si jako venku.
Bylo to příjemné, čas se tu táhne nějak moc pomalu, jako bych tu už byla roky.
Začínala jsem se bát, že to tu nezvládnu.
V místnosti byla taková tma, až tu bylo docela strašidelno, ale nějakým podivným způsobem jsem necítila strach, ale vzrušení.
I přes to, že jsem byla po dnešku už úplně mrtvá, jsem se zvedla a šla tam, kde to vypadalo děsivě.
Točila jsem se uprostřed místnosti a koukala na hvězdy.
Ponožky mi klouzaly a já lítala sem a tam.
Moje tělo se začalo pomalu vlnit a já si užívala tu tmu, co mě zakrývala a na chviličku jsem byla jen já a ta obloha.
Úsměv jsem měla na tváři a připadala jsem si tak opilá.
Skoro jsem se už nedokázala kontrolovat, oči se mi zavíraly a tělo žádalo odpočinek, jenže mé nohy se furt houpaly a hlava byla otočená ke stropu, kde byly hvězdy.
Jenže mé oči už byly úplně zavřené, po slepu jsem sebou plácla na gauč, který jsem rukama nahmatala a lehla si tam.
Pořád mi připadalo, jako by se semnou všechno točilo a byla mi zima.
Tak zvláštní.
Byla jsem přehlcená po dnešku, takže jsem do pár minut usnula.
⚠
Ještě asi dvě kapitoly dnes vyjdou,
a pak se na nějakou chvíli rozloučíme.
⚠
