Probudila jsem se na svém pokoji s kapačkou a byla slabá.
Oči jsem měla zalepené ospalky a extrémně mě bolela hlava.
Ale abych si tolik nestěžovala, důležité bylo, že jsem byla na živu.
Teda aspoň jsem podle té bolesti soudila.
Na stolku jsem měla sklenici vody a tak jsem jí pomalu vypila a hned mi bylo o něco lépe.
Už jen ale tenhle jednoduchý pohyb mě neuvěřitelně vyčerpal.
Sáhla jsem si na čelo, jenže mě zastavila odporná bolest.
To jsem dělat neměla.
Asi tam mám pěkně velkou modřinu.
Radši jsem se ani nepokoušela vstávat, protože vím moc dobře, jak bych dopadla.
S dalšími modřiny na zemi a ještě víc bolavá na studený podlaze.
Opatrně jsem si lehla na břicho, protože tak se mi spí nejlépe a zase usnula.
Tohle se opakovalo snad každou hodinu.
Nebyla jsem připravená otevřít dveře, otevřít můj svět.
Chtěla jsem na nic nemyslet a to se mi dařilo jenom ve spánku, takže snažit se usnout byla má největší práce, na dobu neurčitou.
Vzbudilo mě zaklepání, takové pomalé, nejisté.
Nechtěla jsem nikoho vidět, a proto jsem neřekla dále.
Jenže ten člověk i přes mé nepozvání přišel dovnitř.
Ležela jsem tam se zavřenýma očima a doufala, ať je to kdo je to, aby odešel. A co nejdřív.
„Fio? Jsi vzhůru?“ zeptá se Carly.
Otevřela jsem oči a uviděla jak jí, tak i Sarah.
Snažila jsem se přinutit usmát, ale nešlo to, byla jsem na to až moc fyzicky i psychicky zničená.
Dlouze jsem vydechla a rukou jim naznačila, ať si ke mně sednou.
„Jaký má význam tvůj náhrdelník? Až teď jsem si ho všimla,“ řeknu chraplavým hlasem.
Asi nečekaly, že se budeme bavit zrovna o tomhle, ale i tak si Carly svůj náhrdelník sundala a dala mi ho.
„Mám ho po dědečkovi. Skoro nikdo si ho nikdy nevšimne, schovávám ho pod tričko, a nikdy nesundávám, ani nevím proč.“
„To je orel?“ zeptám se.
Aspoň to tak vypadalo.
Měl roztáhlá křídla a ostré a dlouhé drápy.
„Ano, neustále ho nosil, a když onemocněl, tak mi ho daroval. Ještě teď si vzpomínám, co mi řekl, když jsem ho viděla naposledy.“
„Co ti řekl?“
„Neboj se, budu volný, až roztáhnu křídla.“
Chviličku bylo ticho ale já i Sarah jsme věděly, že k tomu Carly ještě něco dopoví.
„Nikdy jsem ty slova moc nechápala, ale když jsme byly v kleci a já viděla a cítila smrt, tak mi to došlo. Člověk je volný a osvobozený až když je mrtvý.“
„Na tom něco bude,“ řekne tiše Sarah.
„Ale nepřišly jsme si povídat o náhrdelníku, vlastně jsme ti přišli něco hodně důležitého říct.“
„Pamatuješ si, co se stalo, když ses začala se všemi prát?“
„Em, ne. Nepamatuji si nic, ale teď mi vysvětlete, jak to že to víte vy?“
„Vědí to všichni, informace se to šíří nějak moc rychle,“ poví mi Carly.
Zavrtím hlavou, co se tam sakra stalo? A proč se obě tváří tak provinile a vyděšeně?
„Co jste mi teda přišly říct?“ zeptám se netrpělivě.
Sarah si zkousla ret a začala pomalu mluvit.
Carly mě přitom držela za ruku a koukala do země.
Slyšela jsem její hlas a slova, která se po těch nejdůležitějších ztratila, a zbylo ticho.
Srdce mi bušilo a cítila jsem jakési svírání v prsou.
Měla jsem uvnitř sebe tolik pocitů, jako například bolest, nepochopení, šok, strach, neklid, ale nejvíc vina a prázdnota.
Řekla jsem Sarah a Carly až moc klidným a vyrovnaným hlasem, aby odešly.
Nechtěly, ale nedala jsem jim moc na výběr.
V tu chvíli, kdy jsem byla sama, se mi nahrnuly slzy do očí.
Připadala jsem si tak slabá, svaly mě bolely a byla jsem unavená.
Měla jsem pocit, že ty hrozné emoce, které mnou proplouvaly, nikdy nezmizí, naopak přidávaly na intenzitě.
Nevnímala jsme čas a vůbec nespala, nemohla jsem.
Kéž by to šlo, jen na chvíli na to nemyslet a jen vypnout.
Chtěla jsem jít do sprchy, kde se vždy uvolním, jenže jsem byla tak slabá. Byla jsem úplně mimo, připadala jsem si jako blázen, protože jsem měla pocit, že leží vedle mě.
Byla jsem zmatená a nevěděla co se děje.
Přistihla jsem samu sebe, jak nahlas si s ním povídám.
Když mi to došlo, zase jsem se rozbrečela a to jsem myslela, že na to už nemám dost sil a energie.
Na chvíli jsem usnula, nebo si to aspoň myslím.
V tom snu jsem ho viděla.
Anebo jsem byla vzhůru?
Už ani nevím.
Nejhorší na tom ale bylo, že to byla má vina.
Furt jsem slyšela Sarah slova.
„Když ses tam s nimi začala prát, tak se na tebe všichni rozběhli a začala bitva. Ti všichni proti tobě. Co jsme slyšely, ses prý bránila, jako lvice, ale schytala jsi opravdu hodně ran a pak jsi omdlela, jenže oni na tebe doráželi pořád a tak se za tebe postavil Rif."
Jeho hlas neustále křičící mé jméno.
,,Fioletto!"
,,Umřel Fio, snažil se ti pomoc a připletl se jim do cesty…“
To, co říkaly potom, mám v mlze, to nejdůležitější už totiž padlo.
A nic tato slova a to co se stalo nevrátí zpátky.
Nic.
A nikdy.
Nic... a nikdy.
Další kapitola bude co nejdřív budu moc. 💔
