„Už mi odpovíš na mé otázky?“
Zavrtí hlavou.
„Nemám co říct,“ řekne a nervózně se zasměje.
„Opravdu? A co třeba to, jak jsi lhal malé holce a pak jí znásilnil? Teď s tím bude muset žít….“
„Nežije, podřezala se.“
Vykulím oči, panebože, to je strašné.
„A já jí neznásilnil, chtěla to.“
Vytáhnu pobaveně obočí.
„A to si myslíš, že ti uvěřím?“ vyprsknu smíchy.
Vzala jsem jehlu a zapíchla mu jí pod nehet.
Musela to být příšerná bolest, teda aspoň na to vypadal a podle toho i řval.
„Chci od tebe pravdu.“
„Naser si krávo!“ zakřičí a já sledovala jeho slzy valící se po tvářích.
Zapíchla jsem mu další 2 jehly, ale mnohem hlouběji.
Nedokázala jsem si tu bolest představit, já brečím jen, když se pod nehet píchnu jiným nehtem.
„Chtěla to, ale jen zezačátku! Stačí ti to sakra?!“
„Takže to bylo tak, že ty jsi jí lhal o svém věku, někam jí vylákal a pak když ses s ní chtěl vyspat a ona řekla ne, tak jsi jí neposlechl?“
Zapíchnu mu další jehlu, abych dostala odpovědi.
„Jo! Přesně jak jsi řekla, sakra, co mi chceš udělat? Nemyslíš, že tohle už stačí?! Na tohle nemáš právo!“
Usměju se.
„Jsem tu proto, abych svět vyčistila od lidí, jako jsi ty. A abys zažil bolest, jakou zažila ta nevinná dívka.“
Vezmu si svůj nůž a rozříznu mu předloktí.
Krev se začne hrozně rychle valit.
„Víš, tahle smrt je dost hnusná. Trvá dlouho a je dost bolestivá, což asi teď zrovna ty chápeš. Právě tohle zažívala ta dívka, co se díky tobě rozhodla odejít ze světa. Není to smutné?“ zeptám se ho, ale on mě už vůbec nevnímal a já se ani nedivila.
Protože když jde o bolest, ať fyzickou nebo psychickou, nedá se soustředit na nic jiného.
Překřičí všechno ostatní.
Zapíchla jsem mu zbytek jehel různě do těla a nechala ho tam.
Nevěděla jsem, jak dlouho bude trvat, než vykrvácí, to záleželo na dalších faktorech.
Jak moc jsem řízla hluboko, jestli jsem prořízla tepnu a podobně…
Za dveřmi na mě Alexander nečekal, nejspíš pozoroval v kameře, za jak dlouho ten chlap umře.
Rozhodla jsem se vrátit do svého pokoje a po cestě přemýšlela, že je asi na čase se začít stýkat s lidmi.
Rif tu bude se mnou pořád, bude mě všude doprovázet a trestat.
Asi se toho pocitu nikdy nezbavím, teda aspoň ne sama.
Seděla jsem na večeři s mými přáteli a nálada tu byla na bodu mrazu.
Nikdo nevěděl, co říct, zato já měla chuť křičet, jenže už tak na mě všichni koukali, nechtěla jsem přitahovat další páry očí.
„Nemůžeme na to prostě zapomenout? Nebo jako chcete mlčet další 4 roky?“ zeptám se a převrátím oči.
„Má pravdu, už bylo toho dost,“ souhlasí Carly.
„Jen nás všechny překvapila tvá reakce, nesnášela jsi ho.“
Zavrtím hlavou.
„Nechápu, že to nechápete. Je mrtvý kvůli mně, snažil se mi pomoc.“
