Otočila jsem se čelem k němu, jak mě vyzval a světla v pokoji se najednou rozsvítila.
Byl to neobydlený pokoj a teď už i zamčený podle klíče, který hodil na postel.
Přála jsem si, abych o tomhle kaktusákovi mohla říct Sarah, aby mě chránila, ale sama teď měla dost problémů, a tak na to ani nepřišla řeč.
Ale co bych jen teď za ní dala.
Přišla jsem si tam tak zranitelná, tak malá.
„Řekni už něco,“ vyzvu ho a snažím se v sobě probudit odvahu a vzdor.
Přece mě sem nezavedl jen proto, aby na mě pouze koukal.
Krmí tímhle můj strach, to čekání mě má ještě více vystrašit.
Tuhle hru s ním hrát nebudu, zvlášť když neznám pravidla.
A proto jsem se pomalu sehnula na postel pro klíč a snažila se ho obejít, ale marně.
Aspoň, že klíč byl pořád u mě.
Zvedla jsem obočí a nechápavě se na něj podívala.
„To ti někdo vyřízl jazyk? Někdo, kdo mě bohužel předběhl. Ale samozřejmě mu to nemám za zlé, protože udělal úžasnou věc…“
„Úžasnou věc,“ opakuje posměšně a zkousne si ret, aby se nerozesmál.
„Vyhrožovala jsi mi a pěkně snížila ego.“
Přiblížil se bleskově ke mně, chytl mé paže a šlápl mi na chodidla.
„Nic víc sis ani nezasloužil,“ křiknu na něj a plivnu mu do obličeje.
Když si ho otře, tak mě na chvíli pustí a já se budu moc bránit.
„Nemusíš křičet. Jediný, kdo je poblíž jsem já a na mě křičet nemusíš, když jsem hned vedle tebe.“
Jak jsem čekala, na pár vteřin mě pustil a tričkem si otřel tvář.
Když na chviličku nevyděl, musela jsem začít jednat.
Dostala jsem svá chodidla z jeho a kopla ho do hrudi nejsilněji, jak jsem jen dokázala a mohla.
Snažila jsem se myslet, ale klepaly se mi ruce a tak jsem zámek nestačila otevřít a navíc on se rychle zvedl a s nožem si mě přitáhl zpět k sobě.
Měla jsem moc málo času, ale byla to šance a já jí zvorala.
Pochybuji ale, že by jsem útěkem něco vyřešila.
Netroufla jsem si ani vydechnout, jeho nůž byl u mého krku a jeho tělo bylo nalepeno na mé.
Opatrně jsem polkla a hledala svůj hlas.
To jediné jsem totiž v tu chvíli dokázala ovládat.
„Neomluvím se ti. Jestli si to myslíš, tak jsi blbější, než jsem si myslela.“
Zatlačil na nůž.
„Řízni! Na co teda čekáš?! Co po mně chceš?!“
Obrátil si mě, abych na něj viděla a strčil mě na postel.
Mikina se mi vyhrnovala a já své tělo ihned zakryla.
„Trpět jsi mě už viděl, zabít mě nechceš, tak sakra už udělej co chceš!“
Nebavilo mě to, sám nevěděl, co mi chce udělat a navíc, bál se mě a já to moc dobře věděla.
Nevěděl, jak ze mě dostat omluvu. Nevěděl, jak získat své sebevědomí, které jsem mu srazila.
Ruce mi dal nad hlavu.
„Opravdu chceš být jeden z těch násilníků? Vypadá to, že nejen naše rasa se kazí.“
Usmál se.
„Budeš škemrat, abych tě nechal.“
„Až se příště uvidíme, budeš přivázaný na židli a za pár minut mrtvý, pečlivě si važ své kroky.“
Dal mi facku, silnou a bolestivou. Začal mě svlékat a nožem mi jezdil po celém těle.
Nebála jsem se.
V hlavě jsem si plánovala a věděla, že to on bude trpět a brzy.
Ležela jsem jen ve spodním prádle a on mě všude na těle lehce řezal.
„Možná se můžeš pomstít i jinak,“ navrhnu a on zvedne obočí.
„Nejsi v pozici si klást podmínky.“
Usmála jsem se, v tomhle světě jsem byla neohrožená.
Neznala meze.
Neměla zábrany.
Natáhla jsem se k němu a políbila ho. Hluboce, drsně a on spolupracoval. Naše těla byla na sobě.
Najednou jsem byla nad ním a ruce měl nahoře on a nůž jsem ovládala já. Spokojený úsměv jsem nemohla dostat ze rtů.
„Ach co jen s tebou.“
Zavrtím hlavou a olíznu si rty.
Snažil se dostat z mého sevření a nůž najednou byl u jeho krku.
„Jaký je to pocit? Líbí se ti tvá role?“
„Tohle si vypiješ,“ prskne na mě.
Zasmála jsem se a on se mrštným pohybem dokázal dostat z mého sevření a z postele.
Nebyl silný, ale byl silnější.
„Tahle hra mě tak baví.“
„Aspoň někoho.“
S nožem připraveným jsem stála skoro nahá připravená se bránit. Bojovat a zabíjet.
Zaútočila jsem a bodala kam jen mohla, štěstí nestálo při mně a pokaždé se tomu dokázal vyhnout a jednou dokonce úder poslal na mě, takže jsem teď navíc měla paži rozseklou a od krve.
Adrenalin mě ale neopouštěl.
Tohle skončí jen dvěma způsoby. Umře on nebo já.
Změnila jsem strategii a nechala ať zaútočí první on a když to udělal nůž jsem mu tvrdě vrazila do dolní čísti břicha.
„Chtěla jsem tě zabít, chci tě zabít, ale nechci s tím pak mít další starosti, takže tady máš návrh.“
„Jdi do hajzlu!“
Chtěla jsem být milá, vážně...
Dlaň, kterou byl opřený na zemi jsem si pečlivě prohlížela a pak sekla.
Začal řvát a já měla radost.
Ano, změnila jsem se, ale k té změně jsem byla donucena.
Jeho malíček už nebyl tam, kde vždycky a krev se valila.
,,Poslední možnost."
,,Fajn, tak co chceš?!" vyštěkne v bolestech.
,,Chci od tebe jen klid. Jdi pracovat někam jinam, jinak neskončíš jen bez jednoho prstu. Už tě nikdy nechci vidět. Nikdy."
,,To se neboj, už v životě nechci vidět tvůj odporný škodolibý úsměv!"
Ještě jsem se víc usmála a on víc zamračil.
,,A doporučuji ti pro doktora dobrou výmluvu, proč máš takové zranění... Trefíš k němu? Když jsem se tě ptala na cestu, tak jsi mi ji nepověděl," provokuji ho ještě.
,,Jsi do háje!"
Bledl a tak jsem usoudila, že je čas najít klíč, obléct se a nechat ho odejít.
,,Sbohem," řeknu mu a on odpochoduje pryč.
Někdy se člověk musí naučit zachránit sám, někdy princové prostě nepřijedou...
Čekat na záchranu je někdy zbytečné a smrtelné.
Musíme jednat sami.
A vyhrát.
Tak pro dnešek vše.
✴✴
💫Dobrou noc 💫
✳
❤❤❤
