Krčila jsem se za cvičícími nástroji a modlila se, aby mě tu nikdo nenašel, nebo neslyšel.
Napínala jsem uši a snažila se zachytit jejich slova, která si tak nepříjemně vyměňovali.
„Bude nebezpečná,“ poví mu Alexander.
„A to je tvůj plán?“
„Pochopil si to správně… Tak proč se mě ptáš?"
„Protože tohle už je jiné. Známe jí! Jsme si důvěrně známí, skoro jako přátelé, proč toho nenechat?“ odvětvil nepříjemně Lachtan.
„Čeho přesně Tame?“
Poslední, co jsem slyšela, byla slova zbabělec, který plival Alexander na Lachtana.
A pak jsem nic víc slyšet nechtěla a utekla.
Neuměla jsem zpracovat, to co jsem slyšela.
Nechápala jsem, nedokázala to rozumně přebrat.
Proč mluvili o mně?
Je nějaký další důvod, proč se mi tak věnují v sebeobraně?
Jak mohl Alexander říct o Lachtanovi, že je zbabělec?
To přece vůbec nedává smysl.
I když nemohla jsem ze sebe dostat tu myšlenku, že mě tahle urážka taky jednou napadla.
Na tom samém místě, kde každý večer trénuji, s člověkem, co už tu není a nikdy nikde už ani nebude.
Měla jsem chuť teď mít po ruce boxovací pytel a vybít to ze sebe, bála jsem se, že když na mě jen někdo promluví, úplně se rozsypu, nebo vybuchnu.
Byla jsem extrémně emociální a nechápala, proč si se mnou moje tělo a hormony pohrávají společně se vším v mém životě.
Naštěstí noc ovládala spánek a ten pohltil téměř každého, takže byla i malá pravděpodobnost, že na někoho narazím.
A to se opravdu nestalo.
Vlezla jsem do sprchy celé rozrušená a bouchla pěstí do dlaždiček.
Ne silně, ale dost na to, aby mě ruka pořádně bolela.
Ale ihned mi bylo lépe.
Zvláštní.
Lehla jsem si do postele a nechala i mě spánek ovládnout, protože jsem byla příliš unavená nad něčím přemýšlet.
Bylo moc pozdě a noc mě kolébala a zpívala, ať už spím a já jí jednoduše poslechla, protože jsem neměla jediný důvod se nepustit do světa, v kterém problémy poslední dobou neexistují.
Mohla bych prosím spát věčně?
Ráno bylo kruté, bolelo mě zápěstí, které bylo lehce zarudlé, a měla jsme tam menší modřinu.
Neměla jsem vůbec chuť vylézt z postele.
Dneska mě čeká mučení a to bylo asi úplně jediné, na co jsem se docela těšila.
Během dne jsem si uvědomila, jak moc je jednoduché druhé oblbnout. Stačí úsměv, správné téma na konverzaci a ano znova úsměv. Chovat se normálně, chyba, hrát normální.
Nikdo nepostřehne, že se máte nanic, nebo je ve vaší hlavě totální bordel. Protože do hlavy vám nikdo nevidí. Trápení, úzkost, strach, váš svět ovládá panika, to vše se dá přehlédnout tak snadno.
Šla jsem na mučení a náladu jsem měla už trochu lepší, ale pořád jsem nechápala, to o čem včera mluvili ti dva blbci, kteří si asi myslí, že jsem úplně blbá, snadno ovladatelná, nebo dokonce, že jsem zbraň v jejich hře. Ani nápad.
Měla jsem za dveřmi chlapa, který několikrát utekl z vězení a po cestě z něj zranil spoustu lidí, nebo spíš zmrzačil.
Ani jsem nad tím moc nepřemýšlela a stála jsem před ním s nožem.
Mluvili jsme dlouho, ale já už po prvním očním kontaktu pochopila, že je to parchant.
Rozvázala jsem ho.
Netrápili mě jeho činy, už dávno mi došlo, že zlo existuje a bude existovat. A ani já ani nikdo jiný tohle nezmění.
Každý v sobě máme zlou stránku a někdo jí nechá vyhrát.
A já to chápu, rozhodně je jednoduší být zlý, než hodný.
Negativní, než pozitivní.
Trpělivý, místo toho, že rovnou někomu propíchnete srdce, protože mu rozhodnutí k citům k vám trvá moc dlouho.
Prý budu nebezpečná.
To bylo totiž v plánu, v mém ano, ale zřejmě to pro ně bylo daleko výhodnější.
Moje nabídka pro ně byla past, do které jsem se sama dostala.
Sama se v ní spoutala a odhodila klíč na míle daleko.
Znají mě, jsme si důvěrně známí, tak proč?
A co proč?
Nebylo těžké ho zabít, bylo těžké si připustit, že ano, jsem opravdu nebezpečná.
I se zraněnou rukou jsem přeprala a zabila chlapa o dvě hlavy větší. Uvědomila jsem si, proč mě Alexander učil vše dělat i levou rukou.
Jsem agresivnější.
Nebezpečná.
Jsem jejich hra.
Jak ale skončí a je nějaký konec?
