Poté jsme dostali dezert a vypadalo to hrozně roztomile.
Byl to jakýsi bílý pudink politý malinovou omáčkou s velkými kusy malin a nahoře byl zelený lístek máty na okrasu.
Já ale bohužel maliny nejím, a jelikož to u mého stolu nikdo nechtěl, nakonec jsem to dala nějakému klukovi.
Nepředstavil se, nepoděkoval, jen se na mě drze usmál a odešel.
Začala jsem litovat, komu jsem tu hezky vypadající věc dala.
„Nechápu, že nejíš maliny… Však to je dokonalost,“ řekne Nathan s plnou pusou a ostatní na souhlas přikývnou.
„Nevím, prostě je nemám ráda…“
„A ostružiny?“
„Ty mi nevadí.“
„Jsi fakt divná.“
Na pokoji jsem se nudila, a tak jsem šla do společenské místnosti.
Stejně se tam všichni na večer máme sejít, aby nás rozdělili k prvním lidem, které budeme muset zabít.
Cesta byla v pohodě, jen 5krát jsem se ztratila…
Vyšla jsem schody a koukala na stovky knih.
Uprostřed místnosti byl bílý gauč, který v hnědé místnosti doslova zářil. Všude byly velký žlutý lampy a taky sem tam nějaký obrazy.
Šla jsem co nejdál od lidí, protože jich tu bylo nějak moc.
Jak kaktusáci, tak mí vrstevníci.
A to jsem si myslela, že lidem v mém věku knihy přijdou trapný.
Bylo mi mezi knihami moc dobře, seděla jsem na zemi v takovém rohu, kde nikdo poblíž nebyl a nerušil mě v relaxování.
Zaujala mě kniha, která v sobě měla záložku a zajímavý obal na kterém byl kluk opírající se o měsíc.
Začetla jsem se do děje a na chvíli přestala myslet na všechny věci okolo.
To mám na knihách nejradši. Dostanete se do situace, světa, v kterém se budete cítit volný, protože se nejedná o žádný váš problém, ale o věci ostatních.
Je to uklidňující.
Člověk ať chce nebo ne, myslí pořád jen na sebe, své potřeby a plány, nebo třeba cíle.
Samozřejmě myslí i na své blízké, jak jim pomoci, poradit, uklidnit a i zachránit, nechci vyznít tak, že bych urážela své vlastní lidi, ale přiznejme si to, jsme dost sobecká stvoření…
A od tohohle všeho si vy dokážete odpočinout právě mezi řádkami v knize, protože tam nejde o vás.
Najednou na mě dopadl stín a mně došlo, že přímo u mě někdo stojí.
A dost blízko.
Zvedla jsem hlavu od knihy a podívala se do těch hnědožlutých očích, který se na mě pozorně dívaly.
„Jé, tebe tak nerada vidím. Jak se máš Lachtane?“ zeptám se a použiju schválně přezdívku, kterou jsem mu dala a on jí tak nesnáší.
Uchechtl se a sedl si naproti mně, zády k poličce s knihami.
„I mně se stýskalo Fioletto. Mám se skvěle, co ty?“
„Až na to, že jsem tu kvůli tobě, tak dobře.“
„Ale určitě tu máme něco, co nebudeš chtít opustit.“
„Vlastně, máš pravdu. Máte hrozně dobrou vodu. Až si tu odbydu ty 4 roky, vezmu si do svého světa, který jste mi vymysleli, aspoň kanystr vaší vody,“ řeknu sarkasticky.
Zakroutí hlavou a protočí oči.
„Jsi zvědavá, co tě zítra čeká?“
„Nevím.“
„Nemusíš se bát, neublíží ti, pokud si nenecháš ublížit.“
„A to myslíš jak?“
„Dáme si modelovou situaci, jo? Přijdeš do místnosti, kde ti bude sedět ten chlap.“
„Počkat jak jako chlap, myslela jsem, že holky budou mít na starosti ženy a kluci zase chlapy.“
„No, myslela sis to přesně na opak.“
No to je skvělé.
„Pokračujeme v té situaci. Ten chlap ti začne nadávat, slovně tě napadat, psychicky vydírat, ale pokud si ho nepustíš k tělu a nebudeš jeho slova vnímat, tak ti nemá jak ublížit…“
Zkousnu si ret a zhluboka vydechnu.
„Ten chlap bude svázaný?“
„Ano, ale někteří je rozvážou a víc si hrají.“
„Hrají?“ vykulím oči.
„Na to ty asi nebudeš mít úplně žaludek, ale když jsme tady měli ženu, která manželovi zlomila ruku, tak jí mučedník udělal to samé. Chápeš… Někteří to dělají tak, že ukazují tu bolest, který ten člověk někomu udělal.“
„Takže, když někoho znásilnil…?“
Schválně nedopovím otázku. Přikývne.
„Udělají mu to samé. Ve vašich bílých uniformách budete vypadat jako andělé. Budou se bát už jen vašeho oblečení.“
Položím si hlavu na kolena.
„Nevím, jestli to zvládnu. Jedna chyba přece nezničí celý život.“
„Velká a závažná chyba.“
V tichosti sedíme pořád na stejném místě, každý začtený v knize, i když začtený, Lachtan mi oznámil, že jediné, co ho na knihách zajímá, jsou obrázky, takže je jen prohlíží.
„Vypadáš smutně,“ poznamená a po očku se na mě podívá.
„To říkáš mě, nebo té knize, který jsi roztrhl stránku?“ zeptám se a usměju se.
„Tobě samozřejmě, ale je pravda, že té knize dlužím omluvu.“
„Nemohu nesouhlasit.“
Tázavě se na mě podívá.
„Já nejsem smutná, ale ani veselá. Navíc se soustředím na knihu…“
Snažila jsem se soustředit na knihu, ale Lachtan se na mě pořád koukal a dělal na mě veselé obličeje.
V tu chvíli, co jsem se začala hlasitě smát, k nám přišel další z kaktusáku. Lachtan se ihned začal tvářit vážně a rychle se zvedl.
„To nebyl vtip,“ pověděl mým směrem a s kamarádem odešel.
„Taky ti přijde, že nás vůbec neberou vážně?“ slyším pak jen ještě z úst mého bývalého společníka.
Jak si to jako představuje?
Chovat se přátelsky o samotě, ale jakmile přijde někdo od něj, dělá jako bych byla nic.
Zakroutím hlavou a vrátím knihu do poličky.
Sejdu schody a lehnu si na nějakou pohovku.
Po chvíli na mě skočí Sarah se slovy, že mě hledala společně s Carly.
„Jak se opovažuješ tu sama spát. To jsi určitě nedělala ani doma!“
„No, vlastně jo,“ řeknu a zasměju se.
Po chvíli k nám přijdou ještě Nathan a Kirk a ještě nějaký dva jejich kamarádi.
Myslím, že se jmenovali Frank a Sebastian.
Věděli jste, že Frank má spoustu významů?
Je to měnová jednotka ve spoustu zemí - Švýcarsko, Itálie, Mali, Niger...
Docela časté jméno v zahraničí.
V angličtině frank znamená upřímný.
Frank je i mimochodem film.
A tak dále...
Je to fascinující, ale i matoucí.
Slova jsou 🔝 jako mí čtenáři.
