O 3 roky později.
Seděla jsem na zahradě se zavřenýma očima a nechala se laskat sluncem.
Byl krásný letní den a já si užívala na dece s knížkou.
Najednou na mě někdo skočil a způsobil mi infarkt.
„Doufám, že jsem tě vyrušil a vylekal,“ poví sarkasticky a dá mi pusu na tvář.
Usměji se a pohladím ho po tváři.
„Ty nikdy nerušíš…“
Natáhl se nade mě a vášnivě mě políbil.
„Strašně jsi mi chyběla.
Škoda, že nepracujeme na stejném místě.“
„To bychom, pak nic neudělali,“ namítnu a přitáhnu si pro polibek.
Usměje se.
„To je asi pravda.“
Zadíval se na můj prsten, který mi před týdnem věnoval a požádal mě jím o ruku.
Furt jsem si na něj nemohla zvyknout. Neustále jsem měla strach, že je to jenom další noční můra.
Cítila jsem se s ním tak šťastná, milovaná, podporovaná a hlavně silná.
Milovala jsem ho tak strašně moc a pořád si nedokázala připustit, že tohle štěstí se mnou zůstane.
Kdykoli jsem si ale myslela, že je to jen noční můra, že to není skutečné, podívala jsem se na další znak naší lásky.
Tetování, stejné jako má on.
Temné a neuvěřitelně silné.
Ty hadi jsme my, kteří si navzájem dokázali prolézt do našich srdcí.
A díky tomuto tetování jsem se seznámila se skvělou tatérkou Sarah s kterou jsme úžasný kamarádky. Známe se tak krádce, ale já k ní mám takovou důvěru a náklonost, že mi připadá, jakoby jsme se znaly roky.
Zítra s ní a Elen zrovna mám jít na oběd a předpokládám, že se přidá i Rif, protože ani jeden nejsme schopný být bez toho druhého.
Leželi jsme s Rifem na dece a já snila o našem životě a co nás vše čeká.
Někdy mám pocit, že bych si měla něco uvědomit, něco co jsme potlačila, a možná to je něco důležitého, ale pak mi nějaký povědomý hlásek v hlavě říká, že to je nebezpečný.
A tak to nechám plavat a řeším přítomnost.
Ten stejný hlásek slyším pokaždé, když trénuji, nebo jdu na sebeobranu.
„Přijela se mnou i sestřenice.“
„Miriam je tady?“ zeptám se nadšeně.
„Jojo, teď nám vyjídá lednici.“
Zasměju se a obejmu ho.
Přišla za námi s tím svým nevinným a pořád trochu dětským obličejíčkem.
„Ahoj, konečně jsi zase přišla!“ vypísknu nadšeně a běžela jsme jí obejmout.
„Já tu jsem vždycky hrozně ráda a mám moc ráda váš velký baráček a taky máte opravdu pohodlnou postel.“
Nechtěla jsme radši ani vědět, kdy nám vlezla do postele.
Vždy se u nás chovala úplně jako doma.
„A plnou lednici máme taky, která je po tvé návštěvě vždy prázdná,“ dodá Rif.
Miriam bylo 17 a byla hrozně rozkošná.
Sice už nebyla dítě, ale pořád tak vypadala.
Když nás Rif na jedné rodinné sešlosti seznámil, věděla jsme, že si budeme rozumět.
„Chodila bych častěji, ale on mě tu nechce,“ ukáže na svého bratrance a já se zasměju.
„Až budeme mít miminko, tak si tu budeš mít aspoň s kým hrát, takhle se tu sama akorát většinou nudíš,“ vysvětlí jí Rif hned.
„Miminko?“ zvednu pobaveně obočí.
„Že o tom nic nevím,“ dodám vyjeveně.
Přejde ke mně a něžně mě políbí.
„Proč ne, stejně je tenhle barák pouze pro nás dva moc velký,“ pokrčí rameny a zašeptá mi do ucha: „Večer to můžeme prodiskutovat.“
Kousne mě do ušního lalůčku a vlepí rychlou pusu na spánek.
Najednou uslyšíme strašidelnou ránu. Ihned se oba podíváme na Miriam. Ruce měla od krve a kámen, který pevně svírala též.
Před ní ležela mrtvá vrána.
„Chtěla nám ublížit,“ pronesla jakoby nic a šla si umýt ruce dovnitř.
„Viděla jsi právě taky mojí sestřenici zabít vránu?“ zeptal se šokovaně.
Promítaly se mi scény, jak z nějakého snu.
Hodně špatného.
Byla jsem zavřená a i na mě útočila vrána.
Taky jsem jí zabila.
Najednou jsem dobře věděla, že pro Miriam tohle rozhodně není konec, ale začátek.
Zavrtila jsem hlavou a jen se usmála na mého snoubence.
„Pojďme si dát něco k jídlu, dřív než tam nic nebude,“ navrhnu a v rukou v ruce odejdeme do našeho baráčku, v kterém brzy bude už další člen naší rodiny.
KONEC.
Nedokážu ani slovy popsat, jak moc psaní miluju a jak moc mám ráda všechny své čtenáře, díky kterým mám pocit, že moje psaní má smysl.
❇❇
Strašně si přeji být v psaní dobrá.
A doufám, že časem i budu...
❇❇
Chtěla bych vám moc poděkovat za všechny zprávy, zhlédnutí, jakýkoli reakce na moje příběhy.
❤❤
Vaše zpětná vazba pro mě moc znamená.
◻◻◻
Strašně si toho vážím a několikrát mě pár komentářů i rozbrečelo (v dobrém).
❤❤
A za takové emoce vám patří neuvěřitelně velký dík.
😍😍
Příběhům se věnuji od 12 let a ještě jsme se s psaním nerozešli a snad mě taková rána ani nečeká, protože by mi chyběly ty večery, kdy jen sním, sedím, zapisuji pocity, píšu příběhy...
❤❤❤
Co jiného taky dělat ve 3 ráno než psát a koukat do noci.
❇❇
Doufám, že se uvidíme u dalšího příběhu a snad vás nezklamu.
💔💔
Mějte se nádherně! ❤❤
A děkuji.... za všechno!
