Alan mě na snídani pozdraví a už mě ani nepřekvapí, že si splete mé jméno. Ani ostatní ho už neopravují, proč taky?
Je to vtipné a měnit člověka je jako měnit barvu vody.
Změna je těžká a většinou neúspěšná.
K snídani byly francouzské tousty s arašídovým máslem.
Měla jsem to poprvé a mňam.
Dnes večer jsem měla noční můru, kterou tohle všechno začalo…
Ta, která se jediná vrací a je nejvíc intenzivní a bolestivá.
Díky které jsem jako menší nechtěla chodit spát, jediná věc, před kterou mě nikdo, ani já, nemohl ochránit.
Byl to druh temna, v kterém bylo jen a jen zlo.
A ať jsem chtěla sebevíc, toto zlo jsem nedokázala porazit, ani se mu postavit.
Všechno to začne vždy výletem s mými rodiči na nějakou horu.
Jdeme a užíváme si výhled a pak se mi najednou rodiče ztratí, respektive jsou několik metrů přede mnou, ale v tu chvíli jsou už pro mě nadobro nedostupný.
Kopec, který se totiž dal úplně jednoduše vylézt, se změnil na nejprudší cestu, kterou by člověk ani na laně nevyšplhal.
Musela jsem se chytnou okraje, abych nespadla dolů.
Lidi okolo mě normálně chodili a vůbec mě neviděli, nikdy jsem nechápala, proč pouze pro mě je cesta nezdolná.
Držela jsem se a snažila se vysunout nahoru, protože jsem byla už skoro u cíle, jenže pak jsem se podívala pod sebe a tam nebylo nic.
Jen obrovská výška a já začala panikařit a spadla.
A to byl konec.
Pokaždé úplně stejný.
Jen blbý kopec, který mi ale úplně kazí život.
Samozřejmě pokud si to věšení v takové výšce nezkusíte, tak nemůžete nic vědět.
Je to děsivější než si to představíte.
Působí to prostě nepříjemně.
Někde jdete, skoro po rovině a z ní se stane extrémně prudká cesta, až tak, že po ní nemůžete jít a nakonec spadnete do úplného a děsivého neznáma.
Cesta blížící se smrti, cesta do života hrůzy.
Samozřejmě, když jsem si rodičům začala o těchto snech stěžovat, snažili se mi pomoc...
Nejdříve méně, snažili se mě přesvědčovat o tom, že to je v pořádku a že na to nemám myslet, zůstávali u mě v pokoji dokud jsem neusnula, spala jsem v naprosto osvíceným pokoji se svíčkami, taky mi koupili lapače snů, který mám na své posteli doma dodnes a moje rada - nekupovat, totální kravina, která nepomáhá.
Později se mnou i zašli k doktorovi, mluvila jsem se specialisty, kreslila jim moje sny, vyprávěla, dostala prášky na psaní, ale nic nepomáhalo.
Vždycky jsem byla ráda, když jsem měla dobu, kdy noční můry a vše s tím spojené odešli, jenže jako správná příšera se i tato neustále vracela a strašila.
Nic mi to nezlepšilo a já se rozhodla nehledat řešení, ale postavit se problému, a tak jsem žila s tím, že přijdou noci, kdy budu křičet ze spaní, náměsíčná utíkat před nebezpečím, mít noční můry a bude to pro mě normální a přirozené a hlavně pak přijde zase světlý okamžik a na chvíli od toho budu mít pokoj.
To bylo součástí mého života už od mala a já díky tomu byla silná, jak mi říkal táta poslední můj večer doma v mém normálním životě.
Všichni na mě koukali a čekali odpověď na otázku, kterou mi asi někdo položil.
Nevnímala jsem je, a proto se teď cítila špatně.
„Promiňte, co jste říkali?“ zeptám se a nervózně si zkousnu ret.
„My nic, ale za tebou…“
Nechápavě jsem se otočila a spatřila mírně usmívajícího Lachtana.
Dlouho jsem ho neviděla, nebo spíš nezaregistrovala, úplně mi zmizel z myšlenek.
„Ahoj,“ řeknu, protože mě nic jiného nenapadlo.
„Můžeš na chvilku?“ zeptá se.
Přikývnu a neohrabaně se zvednu, takže vyliju někoho džus.
S tichou omluvou odejdu od stolu na chodbu za Lachtanem.
„Co se děje?“
„Nic.“
„Nic?“
Kudrnaté vlasy mu jako vždy padaly do obličeje.
„Jen jsi vypadala, jako bys potřebovala vypadnout od toho hluku tam.“
Byl všímavý a poměrně dost starostlivý, ale proč?
„Děje se něco?“
„Ne, jasně že ne. Jen jsem se zamyslela.“
„Nad čím?“ zvědavě zvedne obočí.
„Nad strachem,“ povím mu upřímně.
„ A jaký je tvůj největší strach tedy?“ dychtivě se zeptá.
„Prudké kopce.“
Zasměje se, kéž by ale věděl, čemu se přesně směje.
„Jak to jako myslíš?“
„Možná ti to i časem vysvětlím,“ pokrčím rameny a on to nechá být.
„A tvůj?“
„Asi nic úplně konkrétního, ale třeba z nudy a stresu mám extrémní obavy.“
To je úplně šílené.
⚠⚠
Já mám vždycky tak skvělý pocit o příběhu, co zrovna píšu a pak najednou mi přijde úplně děsný.
⚠
Nevím, co se děje.
⚠
Moje hlava má najednou strašně moc dalších nápadů na psaní a chce se soustředit spíš na ně.
⚠⚠
Nicméně v tomhle příběhu samozřejmě pokračuji, jen mi teď přijde, že to není dost dobrý...
:(((
