Po výborném obědě, kde jsme dostali zeleninový koláč, jsme s Carly našly ve společenské místnosti papíry a tužky a tak jsme si kreslily a hrály hry. Později se k nám přidali i další lidi.
Bavila jsem se opravdu hodně, místy jsem měla i záchvaty smíchu a noví lidi k nám neustále přicházeli.
Jakmile jsem ale uviděla samotného Rifa na jedné pohovce, bez váhání jsme se zvedla a šla němu.
Měl zavřené oči a já na něj skočila jako tehdy on.
„Dobré ráno lásko,“ popřeji mu.
Lekl se neuvěřitelně a já z toho měla obrovskou škodolibou radost.
„Fuj, ty jsi teda nevychovaná. Co tu děláš?“
„Musíme pokračovat v našem seznamování přece!“
„Fajn, ale nebuď tak nadšená.“
Jedovatě se na něj usměju, ale to on nevidí, protože měl neustále zavřené oči.
Povzdechl si a vypadal, že přemýšlí.
Pak jako blázen vytřeštil oči a podíval se na mě.
„Už vím, na co se tě zeptám! Jaké bys chtěla tetování?“
„Asi tě zklamu, ale já nechci tetování. Vím, že je to teď hrozně oblíbené, ale já jsem prostě toho názoru, že lidské tělo je dokonalé takové, jaké je… Líbí se mi, když je čisté a působí jemně.“
„Páni, to je docela neobvyklý názor.“
Zkousnu si ret a zadívám se na něj.
„A co ty?“
„Já už tetování mám,“ pochlubí se a usměje se.
Překvapeně zamrkám.
„Opravdu? Kde?“
Zazubí se a svlékne si tričko.
Pod levým prsem se mu plazil dlouhý a strašidelný had až k srdci.
Bylo to krásně udělané a k němu se to strašně hodilo.
„Je to krásné,“ řeknu s pohledem na tetování a prstem projedu celou délku hada.
„Má to nějaký význam?“ podívám se mu do očí s otázkou v těch mých.
„Je to zmije a má spoustu významů, ale pro mě je to spíš takové připomenutí, abych si nepustil žádnou zmiji k srdci.“
Usměju se a podívám se zpět na jeho tetování.
Oblékne si tričko a sedne si naproti mně.
„Oblíbená květina?“
„Asi slunečnice.“
„Proč zrovna slunečnice?“
„Protože se otáčí za sluncem, jako já. Nesnáším zimu,“ vysvětlím.
„A co tvoje? Máš oblíbenou květinu?“
„Počítá se kaktus? Doma jich mám asi 20,“ zasměje se a já se na chvíli uvědomím, že čas strávený s ním je vlastně hrozně příjemný.
Je trpělivý a rád naslouchá, navíc chce všechno vědět a zajímá ho smysl a důvod.
„A co jsi až doteď celý den dělala?“
No, ne že by se tady toho dělat dalo tolik.
„Učila se twerkovat,“ odpovím sarkasticky.
„A nechceš mi ukázat, jak ti to jde?“
„O tom si můžeš nechat leda tak zdát.“
„Nechám, to se neboj.“
Protočila jsem oči, ale neubránila se úsměvu.
„Víš, že nedostatek mě v tvém životě znamená katastrofu?“
„Bože, že já za tebou vůbec chodila,“ vyčtu sama sobě.
„Už mi z tebe hrabe.“
„To je možný, ale furt lepší, když ti bude hrabat, než že tvůj život bude katastrofa…“
Zasměju se.
„Můj život ale je katastrofa.“
„Ale není.“
Pořád mluvil a mluvil a mně už z něho opravdu bolela hlava.
Kéž by se dal na chvíli, nebo rovnou navždy vypnout.
„Sakra, zmlkni už!“
Zacpu si uši a lehnu si, přičemž ho úmyslně kopnu nohou.
Sundá mi ruce z uší a víc se ke mně přiblíží.
„Ty jsi dneska vstala levou nohou, viď?“ zeptá se vesele.
„Ha, a tobě dali vtipnou kaši, že?“
✴✴Ještě jeden díl dneska vyjde, pak se musím jít učit ✴✴
!!!
