„Sarah zmínila jsi hudbu. Já ti klidně zazpívám!“ navrhne Kirk a Nathan přikývne, že do toho jde taky.
„Ó ne, je to dobrý nápad?“
„No dovol, ty snad pochybuješ o našem talentu?!“
„Ano,“ poví jim upřímně a snaží se nesmát jejich dotčených reakcím.
I tak ale začnou zpívat nějakou pomalou písničku.
Nebudu lhát, bylo to příšerný, ale hlavně proto, že se nesnažili.
Zato procítěné to bylo víc než dost.
Sarah mě vzala za ruku a začala se mnou tancovat ploužák.
Držela mě kolem pasu a společně jsme pomalu tancovaly.
Ostatní na nás koukali a to kluky ještě víc povzbudilo a zpívali hlasitěji.
Bylo to trapné, ale v tu chvíli jsem se jen koukala do očí Sarah a upřímně se usmívala, ostatní mi byli jedno.
V následujících dnech jsem práci neměla, takže jsem trávila hodně času s kamarády a četla si.
Naše možnosti tady byli omezené, ale ač jsem si myslela, že se tu budu ve volnu nudit, tak to vůbec nebyla pravda.
Navíc každý den jsem trávila víc jak hodinu uklízení s Rifem a začala jsem ho mít i svým způsobem ráda.
Je to debil, ale naše vzájemné provokování mi pomáhalo přežít uklízení krve a dalších zázraků lidského těla.
Zrovna teď nás jedna kaktusačka vedla do další místnosti a když jí otevřela a viděla jsem ten hnus, bylo mi fakt špatně a Rif se pozvracel.
„Pardon,“ řekl směrem ke kaktusačce, a pak i směrem ke mně, protože mi pozvracel tepláky.
„To nic,“ řeknu mu a pohladím ho po zádech.
Byl úplně zelenej.
„Nesahej na mě,“ řekl ani ne tak naštvaně, jako spíš zahanbeně a setřásl mou ruku z jeho zad.
Nic jsem si z toho nedělala a vešla do místnosti bez něj a dala se do uklízení. U židle byly odříznuté kousky kůže a dokonce se tam válel i prst, o množství krve ani nemluvím.
Tady si někdo dal záležet, aby nadělal bordel.
Skoro jsem to až brala osobně. Uklidila jsem to co nejrychleji a snažila se toho tolik neštítit, ale moc to nešlo.
Pokaždé, když jsem musela sáhnout na něco nechutného, tak jsem se po celém těle ošila a rychle vyskočila na nohy a skákala.
Naštěstí tu aspoň nebyl Rif, aby se mi za to mohl vysmát.
I když, přiznávám, jeho přítomnost mi tu chyběla, hlavně proto, že jsem se tolik nesoustředila na úklid ale na něj.
Na konci místnosti jsem ještě uviděla nějakou kuličku a tak jsem pro ní šla a chtěla jí hodit ke zbytku odpadků, nebo k mučícím nástrojům.
Sáhla jsem na to a ihned to zase upustila a začala hystericky křičet.
„Fuj, já sáhla na lidské oko!“ začnu panikařit a uteču z tohohle pekelného místa.
Klepala jsem se a snažila ze sebe setřást neviditelné věci.
„Je to uklizené, to oko si ale zpacifikujte sami,“ řeknu kaktusačce, která seděla na chodbě s pořád bledým Rifem.
Prošla jsem okolo nich a nezastavila se.
Tohohle už mám dost, nezasloužím si dělat takové věci, příště tam prostě nepřijdu.
Ani si nechci představovat člověka, který spáchal tak hrozný čin, že se mu kvůli tomu dostalo takové bolesti.
