„Nebudu se omlouvat, protože tím to, nesmažu. Kéž bych mohl. A ani se nebudu vymlouvat. Vážně jsem tě nechtěl urazit. Jsi hezká, opravdu. Prosím zkusme na to zapomenout. Nebo mi teď taky řekni něco hnusného…“
Zakousnu se do nějakého jídla po ruce, abych nemusela hned odpovídat a koukat se na něj.
Pak polknu, podívám se mu do očí a beze studu a zcela upřímně mu povím: „Jsi kretén.“
Já nezapomínám, to už jsem říkala. Takže i když se budeme bavit a bude to mezi námi lepší, nebude mít u mě už nikdy odpuštěno, nebudu mít k němu důvěru.
Bude vědět jen to, co mu dovolím.
Povzdechnu si a pokynu mu rukou ať si sedne a dá si taky něco k jídlu.
Zkousne si ret a lehce se na mě usměje, pak si vezme jídlo, na které jsem se zrovna chystala já a mě popadne zase zlost.
Dokázala jsem jí potlačit jen tak tak.
„Tvoje oblíbená barva?“ zeptám se najednou.
„Cože?!“ vyjekne, jakoby ta otázka nedávala vůbec smysl.
„Nějak komunikovat začít musíme...“
Na tváři se z úšklebku stane pomalu normální úsměv a přikývne.
„Oranžová,“ poví a já se po chvíli začnu smát.
„Co je na tom k smíchu?“
„Nic, já jen jsem si na něco vzpomněla...“ řeknu sotva popadající dech.
„Na co?“ zvědavě se ke mně přiblíží a zvedne obočí s provokativním úsměvem.
„Když moje babička ještě žila, jednoho dne jsem k ní přišla ze školy na oběd a ona, že má novou mikinu. Byla z ní tak nadšená a chtěla mi jí ukázat," přestala jsem povídat a zhluboka dýchala, protože teď to přijde a já se zase smíchy zblázním.
„Převlékla se a vešla za mnou do kuchyně s pyšným úsměvem. Měla na sobě oranžovou velkou mikinu," začala jsem se smát a stírala si slzy z tváří.
„A já jí řekla, že vypadá jako dýně,“ dořeknu a v tu chvíli jsem se už neudržela a padla mírně na zem a smála se, až jsem měla mokrý tváře od slz z mého pobavení.
Rif se smál taky, ale spíš z mého záchvatu, než tomu samotnému příběhu.
I když tomu podle mě taky.
Začnu pomalu dýchat a zase začnu mluvit.
„Nejdřív byla zklamaná, ale pak se začala smát taky. Z téhle historky se pak stalo něco neuvěřitelného, babička to pověděla snad úplně všem a každý na to neustále narážel.“
Pomalu jsem se uklidňovala a mrkala, aby mi zmizely slzy.
„Nebohá babička. Takhle ty ráda kazíš lidem radost?“ zeptá se žertem.
„Jen speciálním lidem,“ povím a usměji se.
„A co tvá oblíbená barva?“
„Bílá, mám ráda její čistotu, jemnost a nevinnost."
Tak snadné zapomenout na vteřiny, které byly před chvíli.
Tak jednoduché je odpustit…
Možná je to lidská přirozenost- odpouštět.
Ale všichni dobře víme, že nic se nemá přehánět.
Ne vše jde odpustit.
