Byla jsem opět na pokoji a Sarah tu byla spolu se mnou.
Sice jsme porušovaly pravidlo, zase, ale tak, co tu máme asi dělat.
Do té místnosti sice jít můžeme kdykoli, ale obě jsme chtěly klid.
„Na něco se zeptám. Jak děláš to, že jsi pořád tak uvolněná?“ zeptám se nechápavě.
„Je to jednoduché. V životě jsem si toho prožila už dost a říkám si v jakékoli situaci, že pokud mi nejde o život, tak je mi vše jedno. Ale když jsme byly v těch klecích a šlo mi o život, tak jsem takhle vyrovnaná a uvolněná nebyla…“
„To chápu, bylo to hrozné. Ale upřímně jsem na to už skoro úplně zapomněla. Jako by se to stalo už hrozně dávno…“
Chápavě přikývne.
„Ale ani ty mi nepřipadáš úplně v háji z téhle situace, jako třeba ostatní vystrašený holky, nebo kluci.“
„Nevím, nerozumím teď moc sama sobě,“ řeknu upřímně a natáhnu se na postel.
„Kde si myslíš, že mají pokoje kluci?“ zeptá se s ďábelským úsměvem.
Povzdechnu si, ale neubráním se úsměvu.
„Nad tím jsem ještě moc nepřemýšlela, ale věřím, že na to přijdeme.“
Mrknu na ní a ona si lehne vedle mě. Pak nahlas přemýšlí o tom, jak budou naše další dny tady pokračovat.
Po chvíli nás z debaty vyruší otevření dveří.
„Slyšel jsem tu hlasy a dva, takže hádám, že hned druhý den tady porušujete pravidlo,“ prohlédne si nás kaktusák se spokojeným úsměvem.
„Jenže nám to jeden z vás dovolil,“ zalže mu Sarah.
„Přesně tak, myslím, že měl hnědé delší vlasy,“ pomůžu jí.
„Ne, neměl je blonďaté?“ zeptá se mě zmateně.
„Ježíš, já fakt nevím. Dneska jsem viděla tolik lidí, že jsem z toho celá zmatená…“
Kaktusák na nás naštvaně a vykuleně kouká.
„Dobře, dneska to budu ještě tolerovat, ale příště si už vykoledujete trest. A ta, která tu je na návštěvě, hned odejde.“
Sarah se zvedne a lenivým a totálně pomalým krokem odejde s naším ne moc velkým fanouškem ven z mého pokoje.
Snídani jsme sice dneska propásli, ale na oběd nás vyzvedli před chviličkou, takže jdeme zase tou stejnou chodbou. Projdeme několika dveřmi, zatočíme několikrát doprava i doleva a já s mým hrozným orientačním smyslem jsem ztracená.
Myslela jsem, že to tu půjdu prozkoumat, ale je to tu jak v bludišti.
Prošli jsme zase jakousi bránou a já spatřila místnost, která bude asi má nejoblíbenější.
Jídelna.
Na rozdíl od našich obyčejných a dost nehezkých pokojů je jak společenská místnost, tak jídelna něco tak krásného a útulného.
Nevypadalo to jako třeba jídelna ve škole, bylo tam spousty kulatých stolů a okolo nich křesílka.
Vždycky byl jeden stůl a u něj 5 křesel. Na stolech ležely sklenice vody s papíry.
Celá místnost byla dělaná do šedé barvy.
Ze stropu viselo tisíce malých žárovek a to, co byla nejzajímavější, že z něho a všech stěn, kvetla živá tráva.
Teda aspoň vypadala živě.
Úplně vzadu jsem viděla kávovar s nádobami s vodou a nějakých barevných limonád a taky hrnečky a nádobí.
Taky všude byli květináče s fíkusy. Posadila jsem se vedle Sarah a k nám si sedli ještě další 3 lidi a to dva kluci a jedna holka.
Ihned jsem se zakoukala do papíru, který jsme si měli na rozkaz kaktusáků přečíst a vyplnit.
Rozdali nám zelené propisky a všichni jsme v tichosti vyplňovali, co si budeme další měsíce přát k jídlu, pití a jestli budeme chtít moučník.
Taky jsme tam měli napsat naše alergie a speciální požadavky na kuchaře.
Ty jsem já, ale neměla žádné.
Díky moučníku jsem si vzpomněla na Lachtana, a i když jsem se měla věnovat papíru, nemohla jsem se přinutit ho v jídelně nehledat.
Rychle jsem něco zaškrtala a odevzdala.
Srdce mi hluboce tlouklo, jako bych psala písemku z matiky.
Jediné ale co si pamatuji, že jsem zakroužkovala, bylo, že moučník chci a že k pití si dám pomerančový džus, nebo černý čaj.
Ale z hlavních jídel si nematuji nic, takže to bude každý den překvápko. Všichni u našeho stolu si zakroužkovali to samé, asi jsem nebyla jediná, co to brala jako písemku z matiky.
Navíc spoustu názvů jídel jsme ani neznali.
Postupně jsme si chodili k takovému nenápadnému okýnku, kterého jsem si všimla až teď, pro jídlo.
Do rukou jsem dostala obrovský talíř s něčím, co se trochu podobalo rizotu. Ne podobalo, ono to bylo rizoto, akorát tmavě červené a na něm krásně kontrastoval bílý sýr.
Byla to moc dobré, chutnalo to hodně po řepě, která v tom byla vmíchaná a obarvila barvu rýže.
Tři lidi u našeho stolu se nám představili jako – Nathan a Kirk – dva modrooký blonďáci, prý měli klec vedle sebe a od té doby jsou z nich kámoši, ale spíš vypadají jako dvojčata.
Až na to, že Nathan je vyšší a i trochu hezčí, teda aspoň podle mého názoru.
A pak holka se skromnýma očima a milým úsměvem- Carly.
Měla krátké černé mikádo a neuvěřitelně dlouhé nehty.
Všichni mi byli dost sympatický a byla jsem ráda, že si k nám sedli zrovna oni, protože u stolku vedle nás se už hádali.
„Takže Carly, ty mi nepřipadáš jako člověk, co rád zabíjí zvířátka, jak ti šli úkoly?“ zeptá se Kirk.
„Zvládla jsem je napoprvé, jsem z rodiny myslivců, takže zabíjet umím, ale to, že budeme mučit lidi, mě moc neláká,“ řekne upřímně.
„Zvládla jsi úkoly na poprvé?“ překvapeně vykulím oči.
„Ano, jako jedna z mála. V mé skupině jsem byla jediná.“
„A vy kluci? Na kolikáté jste to dali?“
Sarah se zamyšleně na ně podívá.
„Počkejte, budu hádat. Na 3?“
Oba si dotčeně povzdechli.
„No dovol, na podruhé,“ řekne Kirk hrdě.
„My na poslední pokus,“ sdělím jim.
„No, co k tomu říct, ten had mi dal zabrat,“ řekne Sarah a otřepe se.
„Mně dělal problém poslední úkol,“ přiznám.
A jedeme dál!!
