Na obědě mi bylo už lépe a i má nálada se o dost zlepšila.
Sarah tam nepřišla a já nechápala proč.
Každé mučení trvá maximálně hodinu.
Nikdo o ní nic nevěděl a to na tom bylo ještě divnější.
Byla jsem pevně rozhodnutá se po ní pak jít podívat.
Naservírovali nám tentokrát nějaké závitky z kuřecích prsou plněné pestem z vlašských ořechů a bazalky s celerovým pyré.
Byla to slast.
U stolu jsme si povídali o našich oblíbených ročních období.
U mě to bylo jasné léto, ale byla jsem docela dost překvapena, že spousta lidí mělo nejradši podzim.
Ne, že by byl nějak špatný, ale mně vždycky přišel hrozně depresivní.
Ale přišlo mi fascinující kolik lidí v něm dokáže najít úžasné věci. Najednou jsem byla smutná, že všechny podzimy jsem většinou zavřená doma, místo toho abych našla jeho klady.
„Ale celkově já fakt miluji podzim. Prostě ty ranní mlhy, všude oranžová a hnědá, dýně, krásně barevné a spadené listí, kaštany, období čaje a horkých čokolád, svíčky a světýlka, Halloweeen...“ vyjmenovává Kirk a Carly s ním naprosto souhlasí.
„Nebo se prostě jen zachumlat do deky a koukat z okna na sychravé počasí,“ navrhne pro změnu Carly a Kirk přikývne.
Doslova si navzájem viseli na rtech.
Uvědomila jsem si, že si život moc neužívám, spíš přežívám, než žiju. Doufám, že to se změní, až budu zpět ve svém světě.
Najednou jsem spatřila Sarah, měla v očích slzy, ale snažila se je rozmrkat, aby to nešlo vidět.
Vzala si jídlo a sedla si k našemu stolu, kde se ihned dala do řeči a už zněla a vypadala tak nějak normálně.
„A co mučení? Dodělala jsi ho už?“ zeptal se Nathan a v ní se najednou něco hnulo.
Zkřivila tvář a zkousla si ret, obočí měla sklesle dole.
„Ne, ještě ne.“
„Dlouho ti to tolerovat nebudou. To je to tak hrozný člověk, že ho schválně takhle necháváš dlouze čekat na smrt?“ zeptala se Carly a já pečlivě poslouchala.
Něco se mi na tom pořád nezdá.
„On je zvláštní…“ odpověděla jí jen a pak chytře přesměrovala hovor na jiné téma.
Jenže mě nic neunikne a já z ní později dostanu mnohem více.
Oběd skončil a já si jí vzala stranou. Kluci a Carly šli někam s Alanem.
„Nepůjdeme se podívat po nějakých knížkách? Už nemám co číst…“
Přikývne a vydáme se směrem do společenské místnosti.
Nemohla jsem se zbavit toho hnusného pocitu, že mě může kdykoli zaskočit ten kaktusák, kterému jsem dnes utekla ze spárů.
Hledaly jsme společně nějaké zajímavé knížky a navzájem si vyprávěly o čem jsou.
Vybrala jsem si 3 a Sarah 2 knihy.
Věděla jsem, že po nějaké chvíli, kdy budeme jen my dvě, začne konečně upřímně mluvit a má intuice nelhala.
Copak se asi od Sarah dozvíme...?
