Probudila jsem se z další noční můry, v které mi lezl had směrem k srdci a já s tím nemohla nic dělat.
Jakoby se jeho obrys stal mou součástí.
Bylo ráno, jako každé jiné, přesto mi přišlo trochu odlišné.
Podívala jsem se z okna na naší ulici a vzpomínala na včerejšek, kdy jsem s Elen byla fotit nějaké hezké památeční fotky na tenhle podzim. Listy byly nádherně zbarvené.
Měla jsem pocit, že přes noc nastala nějaká změna.
Na změnu je samozřejmě čas vždycky, ala za jedinou noc se toho přece tolik přehodnotit nemohlo.
Jenže já byla jiná.
Zašla jsem dolů k tátovi do pracovny, kde jsme společně posnídali.
Byla jsem tak šťastná, že se Monica odstěhovala a nechala naše životy na nás.
Byl tu bez ní neuvěřitelný klid a více jsem se tu cítila v bezpečí.
Už to bylo zase mé útočiště.
Těšila jsem se do své školy, nikdy jsem si nemyslela, že na vysokou půjdu, ale jakmile jsem objevila zajímavý obor, tak jsem neváhala.
Studuji animaci a vizuální efekty. Hrozně ráda ztvárňuji své noční můry, dávám jim obraz, který už neděsí jen mě ale i ostatní.
Taky mi to hodně psychicky pomohlo se s nočními můry vyrovnat a naučit se je mít svým způsobem i ráda, protože byly má inspirace.
Dneska mě čeká docela dlouhý a náročný den, když nepočítám školu, musím ještě dojít do knihovny, mám lekce sebeobrany a chci zajít s Elen na nákupy, protože se nám pomalu blíží Vánoce.
Za poslední 4 roky jsme k sobě s Elen doslova přirostly, tak jak to bylo v našem dětství.
Ze skříně jsem vytáhla své jednoduché bílé šaty a byla si tím výběrem naprosto jistá.
Skoro jak by to byla rutina si ty bílé šaty vzít.
Líbí se mi, jak v nich vypadám jemně i přes to, že taková opravdu nejsem. Navíc na bílé všechno krásně vynikne, jakákoli změna a chyba.
Prohlížela jsem si své tělo v zrcadle a zadívala se na jizvy pokryté mé tělo. Nedokázala jsem si vybavit, jak jsem k nim přišla.
Hodila jsem to za hlavu, usmála se na odraz v zrcadle a běžela na autobus.
Den uběhl opravdu rychle a nebyl vůbec špatný.
Na večer jsem neměla nic naplánované a tak jsem si jen procházela podzimní město a nakonec skončila u fontány, kde jsem jen seděla a sledovala život kolem mě. Líbil se mi čerstvý vzduch,
nebe nad hlavou a svoboda, kterou jsem cítila.
Měla jsem pocit, že bych si jí měla vážit.
Toho všeho okolo mě.
Viděla jsem kluka, co šel po ulici. Ihned mi naskočila husí kůže, jako bych viděla ducha.
Měl na sobě všechno bílé, stejně jako já.
Zpod košile mu prosvítalo tetování. Hrozně mi někoho připomínal, jako bych ho už někde viděla, dokonce znala.
Jenže jsem si ale vůbec nemohla vybavit, nebo vzpomenout, proč mě pouze jeho obličej přinutil se zvednout.
Hned jsem věděla, že to je někdo. Prostě někdo.
Nevím, kde se ve mně vzala odvaha, ale vyběhla jsem směrem k němu a chytla ho rukou za paži.
Nechápavě se na mě otočil.
V životě jsem nic podobného neudělala.
Vždy jsem měla problém oslovovat cizí lidi.
Uvnitř mě byla síla, ale jen někdy vyšla na povrch.
Zvedl obočí a podíval se na mou ruku, co neustále držela jeho paži.
Jeho pohled na ní setrval až příliš dlouho.
„Ehm, promiň ale, neznáme se?“
„V životě jsem tě neviděl,“ řekl jistě.
„A teď mě pusť lásko, pospíchám,“ pověděl a sám se zarazil nad tím oslovením.
V tu chvíli, co řekl lásko, mě extrémně píchlo na předloktí a jemu se taky zkřivila tvář bolestí.
Bylo zvláštní od něj slyšet takové osobní pojmenování, ale ani mi to nepřišlo divné, jako bych to už od něj slyšela.
Jako by mezi námi bylo něco důvěrného, aniž bychom se znali. Zavrtěl hlavou, protočil oči a odešel.
Ne vždycky prostě všechno asi vyjde, někdy máme pocity, které neumíme pojmenovat a někdy jsou správný a někdy je to pád do tmy z které vede jen jedna cesta a není úplně růžová.
Co jsem si myslela?
Že ten krásný kluk mě někam pozve, začneme spolu chodit a pak se vezmeme?
Ne, tak jsem stejně svou budoucnost neviděla, ani nechtěla, i když...
Sledovala jsem, jak jeho postava odchází a neustále musela přemýšlet, proč ve mně vyvolal tak zvláštní pocity.
Najednou se zastavil.
Chvíli stál na místě a já začala mrkat, jestli se mi to nezdá.
Obrátil se a šel zpět směrem ke mně. Jistými kroky se vrátil a stoupl si tak blízko, že jsem musela kvůli osobnímu prostoru o krok dozadu.
Ne že by mi jeho blízkost vadila, to spíš naopak, vůbec nevadila.
Znova se podíval na mé předloktí a své dal k němu.
Oba jsme měli jizvy, které vypadali úplně stejně, až identicky.
Vůbec jsem netušila odkud jsou a jak se mi to stalo a už vůbec jsem nerozuměla tomu, že jsou na stejném principů jako ty jeho.
Cítila jsem z nich tu bolest, některé rány by se zahojit neměly.
Z nějakého důvodů.
A já ten důvod asi našla.
Každý člověk získá jizvy jinak a doprovází ho životem, jako poučení. Už jsem věděla, proč tyto jizvy mám já.
Kvůli budoucnosti. Naší.
Díval se mi do očí a pečlivě si mě prohlížel, rušná ulice se změnila v naprosté ticho.
Cítila jsem svůj i jeho dech a dokonce i hlasité bušení srdce nás dvou.
Pořád držel mou ruku a prstem mi pomaličku přejel po jedné z jizev, oči měl ale upřené na mně.
Pak se jeho koutky rtů zvedli do krásného úsměvu.
„Fioletto?“
A v tu chvíli jsem byla ten nejšťastnější člověk, protože jsem našla to, co jsem ztratila a já najednou jen věděla, že jsem strašně šťastná.
