Čekala jsem, dlouho, ale čas utíkal rychle nepřemýšlením a hleděním do deště.
Skoro jsem cítila ten krásně čistý vzduch po dešti.
Avšak ten ještě nekončil, ani zdaleka.
Vzpomněla jsem si na den, kdy nám dali něco na uklidnění a já tu pak tancovala a jen šla vstříc temnotě.
Teď jsem tu stála znova v té tmě a koukala na oblohu a uvědomila si, co všechno se už stalo.
Co jsem udělala, zkazila, obětovala a na co všechno jsem zapomněla.
Jak to asi vypadá u mě doma?
Jak se má táta a je můj vztah s Monicou lepší?
Už jen kvůli němu bych se o něj měla snažit.
Nechyběl mi můj starý život, ani nikdo v něm a to mě šíleně děsilo a znepokojovalo.
Jak se po tomhle všem prostě vrátím zpět do života, v kterém už nemám místo?
Zavrtila jsem hlavou a tuhle myšlenku jsem vyhnala z hlavy.
Zrovna když se ozvala největší a nejsilnější rána od bouřky Lachtan tiše vyšel do místnosti.
Oči měl temné a ruce v pěst.
Cítila jsem z něho respekt, když jsme tu byli pouze jen mi dva, v jedné děsivé tmavé místnosti a okolo nás zpívala bouřka o všech obětech, které si vyžádala.
Uslyšela jsem praskot skla a následně jsem viděla, jak se na mě nebezpečně sype.
Šokovaně jsem se rozběhla od místa, kam střepy měly namířeno spadnout a skočila na opačnou stranu od vykolejeného Lachtana.
Náhle jsem pocítila něco, co už dlouho ne.
Čerství vzduch, vítr a chlad noci. Nepravidelně jsem dýchala a viděla, jak do společenské místnosti vletělo několik listů, větviček a klacků různých velikostí.
Taky jsem si všimla škrábanců na mém těle a pár zabodnutých střepů.
Nebyla jsem dostatečně rychlá.
Byla jsem nebezpečná, ale pořád jsem byla člověk.
Zranitelná a křehká.
Vítr byl silný a Lachtan se nezmohl na jediný pohyb.
Zvedla jsem se a opatrně k němu vyšla.
Díky své nepozornosti jsem ale uklouzla na kaluži deště, který se sem rovněž dostal, a zabodla si do stehna zezadu střep, který mi tam vyryl hlubokou čáru.
Doslova jsem po něm sjela, jak na kloulzačce.
Doufala jsem, že to nebude dost hluboké a že jsem si neporušila stehenní tepnu.
Pálilo to jako čert a když jsem zoufale pohledem vyhledala Lachtanovi oči, spatřila jsem ho, jak odchází a dveře za ním vítr hlasitě zavřel.
Snažila jsem se nepropadat panice a zadržet slzy a taky hněv.
To je teda spojenec.
Jestli mě tu někdo najde, budu mít strašný průšvih.
Zněla mi jeho slova v hlavě a chtělo si mi z jeho lží zvracet.
„Jsem tvůj spojenec a taky přítel.“
Chtěla jsem ta slova zašlapat do země až k jádru.
Zbabělec, nehorázný zbabělec! Alexander měl pravdu.
Chtěla jsem se zvednout, ale v tu ránu jsem se podívala na oblohu nade mnou a má duše se úplně uklidnila. Myšlenky a starosti odešly.
Celá jsem se uvolnila a položila hlavu na zem.
Ve stehnu mi nepříjemně škubalo.
V klidu jsem dýchala a prostě si jen užívala ten pohled na oblohu a déšť, který mi dopadal do obličeje.
Viděla jsem blesky a usmála se.
Doufám, že je tam nahoře Rifovi dobře.
Tady je to horší.
Došlo mi, že Lachtana nikdy nebudu mít nějak více ráda.
Byl něco jako můj přítel, ale jen do určité hloubky.
Neriskoval by pro mě, nikdy.
Najednou jsem ho začala srovnávat s Rifem.
Ten se za mě zuby nehty rval a nemusel.
Nikdo ho nenutil, neváhal.
A teď je kvůli mně mrtvý, opět jsem měla skleněné oči a výčitky, které mě topili v bouři, kterou jsem si sama přivolala.
Přišla, abych si to uvědomila.
Jakou roli tu hraju, jak zjistím pravdu a jak se vlastně cítím a co cítím.
