Když jsem poprosila Nathana, aby se mnou šel do knihovny, vypadal lehce vyvedeně z míry, ale souhlasil.
Povídali jsme si celý odpoledne a já se ho vyptávala na všechny věci, co jsem o něm zatím věděla.
Bylo osvěžující si promluvit po dlouhé době s někým úplně jiným.
„Proč si myslíš, že se ti zdálo o moři?“ zeptala jsem se a pořádně jsem se uvelebila na pohovce ve společenské místnosti, která už byla zcela opravená.
Musela jsem si sáhnout na ránu na stehně, abych si byla opravdu jistá, že to, co mě tu potkalo, se opravdu stalo.
Nathan si sedl naproti mně a dal si nohy na mé.
Bylo to roztomilé gesto.
Přátelské.
Nevinné.
„Nevím… Ale hrozně rád si představuju před tím, než jdu spát, jak prostě sedím na pláži. Celý od písku. Cítím nad sebou teplé slunce a vzduch je slaný. No a pak se mi o tom zdá, ale většinou jen slyším zvuk.“
„Jaký? Zkus ho popsat.“
Pochybovačně se na mě podíval, ale pak pokrčil rameny, zamyslel se a zavřel oči.
„Slyším, jak se přelamují vlny a jak jdou směrem ke břehu a pak zase zpátky.
Tiše zezadu jdou slyšet ptáci, kteří si navzájem povídají.
Zajímalo by mě o čem.
Vítr šumí a naráží společně s vlny do skal.“
Myslela jsem, že k tomu něco ještě dodá, protože to neznělo moc ukončeně, ale pak mi došlo, že pomalu usíná.
Usmála jsem se a taky jsem zavřela oči.
Uvolněně jsem vydechla.
Zopakoval mi, to co už řekl a já si to s jeho hlasem v pozadí představovala.
Ty vlny,
ten slaný vzduch,
písek na mokré pokožce,
dětský smích,
řeč ptáčků,
skály a vlny, jak se přelomují a nezkušené surfaře krutě pohltí.
Nechala jsem se unášet představami a na několik hodin jsem úplně vypla.
Vzbudil mě Nathan, který vypadal neuvěřitelně překvapeně.
„My usnuli!“ řekl a popadl se za hlavu.
Sdělil to, jak kdyby někde hořelo, ale pak se začal smát.
„To se mi tu ještě nestalo… Nedokážu jen tak usnout přes den,“ poví mi s úsměvem.
Vytáhnul mě na nohy a společně jsme se rozběhli.
Vlasy za mnou vlály a oba jsme se smáli, jak blázni.
Nebyl k tomu nějaký extrémně vtipný důvod.
Vtrhli jsme do jídelny a všechny zraky očí se upřely na nás.
Přišli jsme pozdě.
Nathan si odkašlal a nabídl mi rámě jako správný gentleman.
Snažila jsem se nevyprsknout smíchy a nasadit vážný výraz.
Zavěsila jsem do něj a společně jsme šli k našemu stolu, kde všichni koukali kamkoli jinam, než na nás, protože by se všichni dali do takového smíchu, který by nám všem přivolal pěkně dlouhý trest.
Sarah se kousala do rtu a měla u pusy skleničku, která jí úsměv skrývala. Kirk s Carly až moc pozorovali svůj příbor.
Alan s plnou pusou pomalu kousal a koukal se jen do svého talíře.
Nathan mi pomohl se posadit a přinesl mi jídlo.
„Budeš jí i krmit?“ zeptala se Sarah a to byl konec.
Zvlášť, když jí na to Nathan vážně přikývl a řekl: ,,Ale ovšem."
Alan vyplivl svoje jídlo a začal se smát, ostatní se k němu přidali a já si jen říkala, proč jsme s touhle šarádou začali.
Uběhla večeře a já byla u Sarah na pokoji a společně jsme čekaly, až budeme moc jít.
Až nebudeme tak přecpaný, respektive já, protože u Sarah na tom nezáleželo.
„V tělocvičně je docela chladno, když se nehýbeš,“ poznamenala jsem na její slabé oblečení.
Protočila oči a vzala svojí peřinu z postele.
Ušklíbla jsem se na ní a zvedla obočí. Neústupně se na mě podívala, a tak jsem ukázala rukama, že se vzdávám a nechala jí jít s peřinou přes hlavu a okolo těla.
Abych zamaskovala smích, celou cestu jsem dělala, že kašlu.
Prokoukla mě.
Jak jinak.
Došli jsme do tělocvičny a šly jsme k obvyklému místu, kde trénujeme. Alexander tam už s rukama v kříž čekal.
