Dny ubíhaly a my se postupně měnili. Začali jsme řešit, to jaké bude navrácení do našich životů.
Bude nám 21 let a budeme pracovat nebo studovat na vysoké škole.
Bude to tak zvláštní a nikdo z nás si nedokázal představit, jak všechno tohle zapomene.
„Nechci na vás zapomenout,“ pronese Carly spíš ke Kirkovi, kterého drží za ruku, než k nám.
„Vím, že to zní divně, ale nelituji, že tu ty 4 roky jsem s vámi a dělám co dělám,“ řeknu upřímně.
Byli jsme ve společenské místnosti a já si malovala propiskou na papír tetování, který měl Rif pod srdcem. Nebyl den, kdybych si neříkala, co by kdyby.
Byla jsem rozpolcená mezi několik stránek mé osobnosti.
Nevěděla jsem, jak se cítit a necítit, kdo jsem a nejsem.
Jestli mám být šťastná, nebo nešťastná.
Bylo tak těžké vědět, že to co miluji, už nikdy neuvidím.
Pak tam ale byla zase racionální stránka, která říkala, že i kdyby tu zůstal a my spolu byli, tak stejně by byl po 4 letech konec a následovalo by zapomnění.
Což by byla bolest, kterou bych už vůbec nezvládla, i když by byla jen na chvíli.
Taky jsem přemýšlela nad budoucností, kdybych se tady více zapletla s Lachtanem, ale ani to nebylo určeno pro mě.
Nemělo to předpoklady, city a už vůbec ne budoucnost.
Tohle všechno byli události, které mě směřují na mou vlastní cestu.
A já jen doufala, že na jejím konci budu šťastná.
Držela jsem obrázek s tetováním pevně v ruce a neustále na něj koukala a snažila si ho vrýt do paměti. Křičela jsem na sebe v duchu, ať na tohle nezapomenu.
Ležela jsem sama na své posteli a jen si užívala klid.
Měla jsem po mučení a ještě teď jsem cítila pach krve z mé oběti.
Neměla jsem soucit, strach, už dávno ne.
Ne s nimi.
Vtrhla jsem do pokoje Sarah a zazubila se na ní.
„Nakreslila jsem si na papír návrh tetování a chtěla bych, abys to zkusila překreslit mně na kůži," oznámím jí.
„Jasan, aspoň nás to na chvíli zabaví.“
„Kam to chceš?“ zeptá se.
„Pod prso.“
Stejně umístěné, jako to měl Rif.
Ani to s ní neťuklo.
Byla jsem ráda, že to pro ní není nijak nepříjemné.
„Fajn, tak si sundej tričko…“
Měřila si pohledem můj nákres a chápavě kývala.
Já si mezitím sundala tričko a lehla si.
Sarah se upřeně dívala na tetování a černou propiskou si ho obkreslovala.
„Ukaž, kde to má začít a kde končit.“
Ukázala jsem a ona se ďábelsky usmála.
„Fajn, ale musíš si sundat i podprsenku, jinak se tu nevytočím a nebude to tak, jak chceš.“
Přikývla jsem a sundala si jí.
Bylo to lehce nepříjemné, ne nějak hodně ale bylo to zkrátka zvláštní.
Ale se Sarah jsme měly blízký vztah a proto to mi to moc nevadilo.
„Kdyby nás jen někdo takhle viděl.“
Začala se smát.
„Ted kdyby nás nachytali, že porušujeme pravidla pokoje.
Chtěla bych vidět ten výraz nějakého kaktusáka.“
„Bychom ho pozvali, aby se přidal a vsaď se, že by se rozhodně přidal.“
„Rozhodně.“
Malovala a plně se soustředila na svou práci a já se koukala do stropu a její tahy jsem si představovala na tom bílém plátně nade mnou.
„Hotovo,“ broukla.
Pamatuji si, jak jsem říkala Rifovi svůj názor na tetování.
Že se mi líbí tělo bez jakéhokoli zásahu, přirozené.
Usmála jsem se nad tou vzpomínkou.
Pochválila jsem Sarah dílo a myslela to, smrtelně vážně.
Vypadalo to ještě líp, než jsem to namalovala.
„Kdo ví, třeba budu tatérka,“ poví zamyšleně.
„Kdo ví, třeba to i teď studuješ,“ navrhnu a usměju se.
Oblékla jsem se a pak jsme si povídaly a malovaly různé nápady na tetování. Popisovala jsem nějaké své noční můry a Sarah je kreslila a doslova mi její díla vyrazila dech.
Vypadaly tak skutečně a nehorázně děsivě.
„Pokud se v našem životě někdy setkáme, ať už dříve, či později jsem si jistá, že toho spolu máme ještě spoustu před sebou.“
„Myslíš, že se setkáme?“
„Myslím, že je to nepravděpodobné, ale na druhou stranu třeba se jednou navzájem připleteme do cesty té druhé,“ odpovím jí a ona zesmutní.
„Bojím se, že zapomenu ten nápad.
Že tohle by mi šlo...
Přišla jsem na to díky tobě a když tam nebudeš...
A hlavně se bojím toho, že budu něco hledat, ale nebudu vědět co…“
Chápavě přikývnu a chytnu jí za ruku.
„My se v životě neztratíme.
Jsme jeho součástí a nějak se v něm zapojíme.
Jsme tady i tam z nějakého důvodu, tady víme proč, tam nás to ještě čeká. Nebojme se něčeho, co nemůžeme ovlivnit, co je přirozené…“
❇❇
Nebojme se toho, že jednou budeme potřební a důležití v životě!
❇❇
