Nosili mi jídlo, ale já měla pocit, jako bych jedla před malou chvílí. Nesnědla jsem nic a proto taky nezískávala sílu, kterou jsem nutně potřebovala.
Chodilo za mnou tolik lidí. Ale upřímně, já je skoro ani neviděla... Jako by jejich postavy tu na chvíli byly, já si je stačila prohlédnout, a pak zase rychle zmizely.
Nemluvila jsem a měla pocit, že jsem to i zapomněla.
Ten hlas v mé hlavě stejně přerušoval všechno.
Ležela jsem a koukala do stropu a nade mnou se z ničeho nic zjevil obličej.
Tak moc jsem se lekla.
„Dneska je pohřeb. Nikdo tě samozřejmě nenutí tam jít... Budu za dveřmi hlídat, kdyby něco tak přijď, ano?“ řekne mi rychle Alexander a on i jeho dlouhé vlasy zmizí.
Zhluboka jsem se nadechla a oblékla se, protože jsem tu asi celou dobu ležela jen v tričku a spodním prádle.
Upřímně si nepamatuji, kdy jsme se vysvlékla, ale já si za poslední hodiny, možná i dny nepamatuji stejně nic, takže tohle je ta nejmenší věc.
Navíc mi to bylo jedno.
I kdybych tam šla ve spodním prádle, můj nezájem by byl pořád stejný.
Už to asi začalo a tak jsem se sebrala a otevřela dveře, po tak dlouhé a příšerné době.
Už teď jsem byla vyčerpaná a hlavně zvědavá, jak dlouho ještě zůstanu na nohou.
„Věděl jsem, že vylezeš. Neznáme se dlouho, ale já mám pocit, že už tě znám hodně dobře,“ řekne mi a trochu mě podepře.
To vypadám tak slabě a zničeně? Nekoukala jsem kudy jdeme a kam jdeme, zato jsem se snažila soustředit na nohy, abych nezakopla, protože se mi motaly a slábly každým dalším krokem.
Vešli jsme společně, už od sebe, do sálu, kde jsem se poprala a on umřel.
Opravdu mají tu drzost udělat pohřeb mladého kluka zrovna tady?
Najednou jsem to uviděla.
Svou a jeho postavu, jak tam stojíme a každý kaktusák v kruhu nám ublíží.
Pak mě rupnou nervy a začnu se se všemi prát.
Vidím, jak padám k zemi, pomlácená a od krve a jak na mě běží spousta kaktusáků.
V tu chvíli Rif klekne ke mně a křičí na mě, snaží se je ode mě dostat, ale nějací ho napadnou a mlátí.
Naposledy se usměje a něco na ně zakřičí a dostane poslední ránu.
Pak si oni uvědomí, co udělali.
Mě nechají ležet a všude koluje chaos.
„Hej, probuď se,“ řekne a bouchne mě loktem, ani neví, jak velkou bolest mi přivolal.
I když jsme přišli v naprostém tichu, zraky všech očí spočívali na nás, nebo spíš na mně.
Sedla jsem si na jednu lavičku úplně do předu a koukala na bílou plachtu, pod kterou jdou vidět obrysy lidského těla.
Smrt tu byla všude kolem nás a já nebyla jediná, která to cítila.
Nějací kaktusáci tam stáli a něco povídali, vypadali tak vyrovnaně, jako by se nic nestalo.
„Hej, ty fakt nemáš nic na srdci?“ zeptá se mě Alexander.
„Spousta lidí kouká na tebe, chce něco slyšet z tvých úst.“
Zavrtím hlavu a slzy se zase objeví.
To nezvládnu.
„Jsi silná. Sakra, víš kolik jsi toho už přežila? Nechtěj mě naštvat a konečně se seber.“
A pak jsem z úst někoho slyšela slovo "nehoda" a já se nějakým podivným způsobem bez sebemenší námahy zvedla.
Nepotřebovala jsem jít dopředu, oči si mě našli i bez jakéhokoli upozornění. Nehoda, panebože to si dělají srandu. Začala jsem se hystericky smát.
Chvíli mi trvalo se odhodlat promluvit, ale jakmile jsem uslyšela jen můj hlas v téhle obrovské a plné místnosti a viděla kolik uší pozorně poslouchá, nedokázala jsem zastavit.
„Děláte pohřeb dítěte tam, kde jste ho vlastnoručně zabili? Chtěl mi přece jen pomoc!“ zakřičím zoufale a rozpláču se.
Zhluboka se nadechnu a vydechnu, celá jsem se klepala.
„Co tady chcete říkat? Jak to byl skvělý člověk, užíval si života, a jak jsme ho měli všichni rádi? Tohle je zvrácené! Měli jste si dávat pozor, nebyla to nehoda, vy jste jen nezkrotili svůj vztek. A tím jste zabili nevinné dítě, dítě, které jste využívali a unesli z domova. Potřebovali jste ho. Byl to člověk a tak mladý,“ otřu si tváře a přijdu pomalu dopředu a sednu si k bílé plachtě.
Přiběhnou ke mně nějací kaktusáci, ale na ty se jen zhnuseně podívám a oni ustoupí.
„Promiň. Tak strašně mě to mrzí! Fakt strašně moc, chci to nějak napravit, ale nevím jak. Je to moje vina…“ nedopovím ani větu, protože se tak zadýchám, že nejsem schopna mluvit.
Až po dlouhé chvilce se uklidním. Usměji se na jeho tělo.
Bylo mi o trochu lépe.
Najendou mi začaly padat víčka a točit hlava.
Nevím, jak jsem se dostala z té místnosti...
Na chvíli jsem prostě zavřela oči a probudila se v jeho náručích.
Neměla jsem žádnou sílu.
„Měla bys začít jíst a myslím to vážně!“ řekne Alexander.
„Nejsi na mě moc hodný na to, jak vypadám a co děje.“
„Potřebuješ to.“
Povzdechnu si, možná má pravdu.
„Přinesu ti jídlo na pokoj. Co takhle si dát zatím sprchu?“
„To má být nějaká pitomá urážka na to, že smrdím?“ zeptám se a převrátím oči.
Zasměje se.
„Ne, ale Lahtam říkal, že si ráda dáváš sprchu a že tě vždy uklidní…“
„Co ti všechno řekl?“
„Vím toho dost.“
„Kde byl on? Když se to všechno stalo.“
„Já ani ostatní právě vůbec netušíme… Poté, co vám způsobil bolest, což musel, tak prý odešel. Asi se nemohl na to koukat, ale věř mi, že kdyby tam byl, tak by ti pomohl. Několikrát se sem zastavil.“
„Že by mi pomohl? To sotva, jsme pro vás podřazený. Vždy dáte přednost vlastním lidem.“
,,A ty snad ne?"
Neodpověděla jsem.
Pomůže mi do koupelny a posadí mě na zem.
„Proč se o mě tak staráš? Nechápu to. Pomohl jsi mi tak trochu, když nám dali to uklízení, místo fyzického trestu… Pak jsi mě dokopal vylézt z postele a vyprovokoval jsi mě něco říct a teď jsi mě nesl a pomohl mi až do koupelny. Má otázka zní proč?“
Pomalu se zvedne.
„Už když jsi mě požádala o ty sluchátka, tak jsi mi padla do oka,“ usměje se na mě.
Byl to falešný úsměv.
Rozhodně.
„A vyřazuje z tebe taková zvláštní síla, nejsi mi volná, to je vše, nic víc v tom nehledej. Jdu ti pro to jídlo.“
Přikývnu.
„Děkuji,“ řeknu mu ještě než mi zmizí z očí.
Dolezu do sprchy a pustím na sebe proud horké vody.
Lehnu si do klubíčka a zase se mi spustí slzy.
Myslela jsem, že když jsem to teď všechno řekla hlasitě a sama se mu omluvila, že to bude lepší, ale pořád mi bylo tak nanic.
Myslela jsem špatně.
Zdravím všechny!
✖✖
Omlouvám se, že teď nevyšla žádná kapitola, ale jsem nemocná a furt jen spím.
⚠⚠
Ale už to je lepší, tak snad teď budu více aktivnější!
⚠⚠
~všem přeji hlavně zdraví~
✴✴
Začíná nám pravý a studený podzim, tudíž období nemocí, tak ať neskončíte už na začátku v posteli jak já.
😂😂
✴ Snad se vám kapitola líbila ✴
