Do místnosti přišli další kaktusáci s vozíky plných velkých beden.
Ale nebyli takoví jako ti, kteří nás hlídali.
Tyhle měli obrovský svaly, jako by ty velké bedny tahali denně.
Obávala jsem se toho, co uvnitř najdeme.
Ke každé kleci těch bedýnek daly 5, přitom zkoušek je 6.
Lachtan a všichni ostatní každé holce sundali horní sklo a hodili nám do klece první bednu.
Některé se z té výšky rozpadly a spousta holek začalo křičet.
Otevřela jsem bednu, protože má se nerozbila a vyskočily na mě tři větší ropuchy.
Lekla jsem se, ale nebylo to nic hrozného.
Spíš jsem byla zmatená.
„To jsou mé nové spolubydlící?“ zeptám se Lachtana a v mém hlase se objevil výsměch, který jsem nedokázala dát pryč.
Pokud ty žáby nebudou plivat oheň, o čemž pochybuji, tak klidně budeme kámošky, třeba i nejlepší.
Holka za mnou, která svou bednu ještě neotevřela a místo toho se koukala ke mně, se začala smát.
„Ano a víš, co by bylo roztomilé? Kdyby náš úkol byl jim uplést pyžámka stejná, jako máme my.“
Ukázala jsem na holku vedle mě s rudou krajkovou košilkou a s představou žáby v takové košilce jsme se začaly smát, až nám tekly slzy.
Na chvíli jsme společně zapomněly na děsivou přítomnost a nejistou budoucnost.
S holkou jako je ona bych se v reálným životě určitě skamarádila. Měla na sobě roztomilé pandí pyžamo a chlupaté ponožky.
„Nechci rušit vaší zábavu, ale váš úkol je jiný než jste si myslely. Ty žáby musíte zabít, ne jim obstarat pyžamo,“ řekne beze srandy jeden z kaktusáků nahlas a mně smích hned přejde.
„Cože?! Máme zabít žáby? Je to nevinné stvoření!“ vybuchne nějaká dívka zoufale.
„V tuhle chvíli je to váš největší nepřítel a vy ho musíte zabít.“
Koukala jsem na všechny dívky a doufala, že tohle je jen nějaký žert. Žádná z nás neudělala jediný pohyb. Přemýšlela jsem, jestli jsem před tím prošla touhle zkouškou a jestli ano, jaká pak následovala.
Někdo písknul a do našich klecí spadly další ropuchy.
„Teď jich tam máte šest, je jen na vás, jestli se chcete utopit v živých žábách, nebo ne. Ale být vámi, mě teda moc neláká představa, že budu mít žáby po celém těle, natož že by mi třeba nějaká vlezla do pusy a já pak nemohl dýchat…“ poví nevině jeden kaktusák a já už si představovala slizkou žábu v puse.
Fuj.
Žáby na nás padaly čím dál tím častěji a v menších časových intervalech.
To už spousta holek začala jednat a žáby zašlapávala, nebo je pěstmi rozdrtila.
Bylo mi z toho blbě.
Padaly na mě další žáby a mně zoufalstvím tekly slzy.
Měla jsem pocit, že mi žáby berou kyslík a jejich sliz jsem cítila po celém těle.
Sahaly mi na uši, obličej, dostávaly se mi pod oblečením.
Už jsem neviděla jedinou holku, jen další žáby.
Byly všude.
Začala jsem je zašlapávat taky. Hromadily se.
Pokaždé když se nějaká přestala hýbat, vzalo mi to kus srdce.
Když všechny byly mrtvé, cítila jsem se odporně, ale na druhou stranu neuvěřitelně silně.
Víc rozpolcená jsem v životě nebyla. Podívala jsem se do očí Lachtanovi a zhluboka dýchala.
