Jeden večer jsem přišla do tělocvičny a hledala ho.
Jaksi se mi vyhýbal, i když jsem po Lachtanovi vzkázala, že to už prostě řešit nechci.
Že jednou nechci přemýšlet o ničem. Je jim prominuto.
Stejně čas vrátit nejde a bylo by zbytečné řešit co by kdyby.
A že jsem to řešila.
Do tohoto kruhu je tak jednoduché se dostat.
Seděl opřený o zeď a snažil se zklidnit dech.
Vedle něj se pořád houpal boxovací pytel.
Přešla jsem pomalými kroky k němu a užívala si jeho nejistý pohled.
Dělalo mi to klid na duši, když jsem u něj vyčetla lehkou provinilost.
Sedla jsem si vedle něj a koukala na pár kaktusáků, který si mé přítomnosti ani nevšimli.
Byli zabraní do tréninku.
Čekala jsem, že se omluví, ale on mě pouze zvedl za ruce na nohy a připravil se na útok.
Nic jiného se od něj ani čekat nedalo.
Věnoval mi kočičí úsměv, když jsem k němu vyběhla a snažila se ho dostat k zemi.
Noha mě bolela, ale on mi pak ukázal, že se dá ubránit i bez ní, jen musím pořádně přemýšlet nad mými následujícími kroky.
Bojovali jsme proti sobě tvrdě, jako bych potřebovala ho nějak potrestat a i sebe.
Vůbec jsem se neomlouvala, jako pokaždé, když jsem ho zasáhla a jemu se zkřivila tvář bolestí.
Ne, místo toho jsem se spokojeně usmívala.
I přes tu bolest po celém těle po jeho ránách.
Když jsem mu podrazila nohy a on spadl na zem, uvědomila jsem si, že poprvé udělal chybu a tak na ní i krutě doplatil.
Jen na malou chvíli se ke mně otočil zády a já okamžitě jednala a podařilo se mi mu podkopnout nohy tak silně, jak jsem jen mohla, aby spadl.
Ušklíbl se na mě ze země a zavrtil hlavou.
„A já čekal, že po naší přestávce, kdy jsme netrénovali, budeš marná, jako na začátku.“
„Takže nejsem?“ zeptala jsem se potěšeně a upřímně jsem se na něj usmála.
„Jsi dobrá, jestli chceš slyšet tohle.“
„Ne ty víš, co chci slyšet. Udělal jsi ze mě...“
„Nebezpečnou,“ dopověděl a nám oběma humor zmizel z očí.
Nesnášela jsem to slovo.
Chvilku jsme na sebe jen koukali a já pak porušila náš oční kontakt a odkašlala si.
„Mám pokračovat?“ zeptala jsem se.
Přikývl.
Můj útočník byl na zemi a já si na něj obkročmo sedla a podržela mu ruce nad hlavou.
„Tohle jsme necvičili, jak bych tě udržela na zemi?“
Zasmál se a najednou jsem byla nad ním ve stejné pozici, jako byl před tím on.
„Takhle rozhodně ne, je příliš jednoduché se z toho dostat, když nemáš velkou sílu.
Když bude na zemi, buď hned uteč, nebo mu třeba zlom nos, někam kopni, nebo cokoli smrtícího…“
,,Pokud ho teda chci zabít,“ dodám.
„Přesně.“
Ležel nade mnou a já se vůbec nemohla hýbat.
„Kolika se dožíváte?“ zeptám se na otázku, kterou Sarah chtěla zodpovědět.
„To nezáleží na nás. Umíráme, až když splníme své úkoly a nejsme už potřeba.“
„Takže kdybys třeba ty byl potřeba 200 let, dokážou tě udržet naživu i 200 let?“
„Ano, ale nestraš. Bože, 200 let bych tu nevydržel.“
„A kdyby tě potřebovali jen týden?“
„Ne to ne. Musíme dosáhnout dospělosti. A hlavně projít výcvikem, který trvá 20 let a pak až pracujeme podle toho, na co se hodíme. Tam taky uznají na jak dlouho se jim budeme hodit.“
Zavrtěla jsem hlavou, to je tak kruté.
„Ty jsi taky nikdy nebyl venku? Žiješ celou dobu tady?“
„Vlastně ano,“ šlo poznat, že už to řešit nechce.
Hluboce jsem vydechla a snažila se ruce dostat z jeho sevření a různě sebou házela.
K ničem to nevedlo, se smíchem mě pustil.
Poté mi ukázal, jak bych to mohla udělat, ale vše záleží na okolnostech. Jestli mě chce útočník znásilnit, jestli má zbraň, jestli mi drží obě ruce a nohy...
Seděli jsme zase u zdi.
„Promiň,“ řekl najednou.
Skoro jsem myslela, že se mi to zdálo, jak tiše to pověděl.
„Za co se omlouváš?“ položila jsem mu stejnou otázku, jako Lachtanovi.
„Za tu sázku a vše s tím spojené. Nebylo tu vůči tobě férové.“
„Ne to nebylo.“
Pracovali jsme na mé sebeobraně každý večer a taky si více povídali než před tím.
Bavila jsem se s ním a smála daleko častěji než s Lachtanem.
Konečně šlo na Alexanderovi vidět, že je ke mně upřímný ve všech směrech a není to jako na houpačce.
Stal se z něho někdo, koho jsem tu měla opravdu ráda.
