Ráno, nebo spíš poté, co se dívky, včetně mě probudily, si spousta z nich hrála na tak trochu tichou poštu.
Jelikož tu byly holky, co se znaly a byly od sebe daleko, využívaly jiné, které jim posílaly vzkazy mezi sebou.
Také jsem jeden poslala a to pro Elen.
Zeptala jsem se po asi 5 holkách, který jí vzkaz doručily, jestli je v pořádku. Odpověděla, že zatím ano, ale že má strach.
Všechny dívky tu byly tak milé a ochotné, což mě dost překvapilo, ale spíš se snažily jakýkoli konflikt oddálit, protože tím nikomu nepomůžeme.
Ten velitelský hlas, který večer zazněl a uklidnil vystrašené, se jmenuje Emily.
Ve tmě jsem nepoznala tu její namyšlenost a falešnost, ale teď, když už nám trochu rozsvítili světla, se to nedalo přehlédnout, ani ignorovat.
Myslím, že spíš umřu z těch její řečí, než z nějakých zkoušek od cizích lidí, kteří mě unesli.
S mou nevlastní matkou by se mohla chytnout za ruku a odejít na druhý konec světa, abych je nemusela vídat. Obě dvě nemůžu vystát.
„Děvčata to zvládneme, ano? Musíme jen být spolu a nenechat si nic líbit. Když umřeme, tak spolu,“ řekla a slabounce kopla do skla, které jí věznilo.
Fakt jí na tuhle snahu někdo skočí? Akorát některé vystrašila, že můžeme umřít doopravdy, což prý ale nejde. Jenže dá se vůbec spoléhat na někoho, koho vůbec neznáme?
„Zkusila bych to rozbít pořádně, ale nechci se probudit s modřinami, chápete. Mám mít to rande, jak jsem vám o něm večer vyprávěla.“
Převrátila jsem oči a zhluboka se nadechla.
Na takový lidi nemám nervy.
S těmi nehty, co má, se odsud nedostane, to je fakt, to že nechce dát svou sílu do útěku, kvůli schůzce s klukem je ubohost.
Dala jsem ruce a nohy od sebe a vyhoupla se do vzduchu, takže jsem se držela dlaněmi a chodidly. Sklo bylo studené a klouzalo, ale i tak jsem se opatrně zkoušela vyšplhat nahoru.
Bohužel jsem zatím pokaždé spadla. Ve vzduchu byla cítit naděje, ale jakmile jsem spadla na zem, dostihla mě krutá realita.
Získala jsem si menší publikum a spousta holek se tím inspirovala a zkoušela to taky.
„Ehm, nebylo by jednoduší to prostě jen prorazit?“ zeptá se dívka, kterou nemohu vystát.
„Víš, Emily. Z tohohle vězení musí být nějaká jednodušší cesta ven, podle mě se dá ta deska nahoře sundat. Stačí se tam jen dostat…“
„Zlatíčko, to chce klid,“ poví mi, když se opět zkouším dostat k hornímu sklu.
„Zlatíčko, ocenila bych, kdybys aspoň na chvíli zmlkla,“ řeknu jí s úsměvem a opatrně šplhám nahoru.
Naštvaně na mě celou dobu koukala. Ostatní mě začaly podporovat a já se dotkla skla.
A jak jsem předpokládala, sklo se hýbe a dá se odstrčit pryč.
Opatrně jsem se dostala dolů a sedla si, protože dostat se tam mě stálo spoustu námahy a začala se mi točit hlava.
„Počkej, proč jsi teda neutekla?“ zeptá se jedna holka zmateně.
„Copak jsi toho muže včera neslyšela? My tu doopravdy nejsme, je tu jen naše vědomí. Odtud se dá dostat jen tou smrtí ve zkouškách… Mají nad námi nadvládu. Jsou něco víc než my.“
„Ale třeba kdybychom utekly, tak by jsme se vrátili zpět do našich postelí, když je to jen v našich hlavách.“
„Jsme tu už po páté, jsem si jistá, že útěk jsme už zkusily a nevyšel nám. Navíc kdybychom se přeci jenom útěkem dostaly zpět do postelí, oni přijdou znova. Chápete? Nedá se utéct. Nezapomeňte, že tohle jste už zažily čtyřikrát, dělejte to, co by jste normálně neudělaly.“
„Tak proč jsi zkoušela zjistit, jestli se dá utéct horem?“
„Nevím, byl to takový pocit, a když jsem byla nahoře, uvědomila jsem si, že v takové situaci jsem už byla. Útěkem to neskončí…“
Světla se ještě víc rozsvítila a do místnosti vešlo tentokrát mnohem více mužů.
Dnes už žádné kapitoly nevyjdou.
✳✳
Ale brzy se můžete těšit na další!
✖🆕✖
Rozhodně mi můžete dát vědět, co si zatím o příběhu myslíte.
❤
