Oblékla jsem se a co bylo docela divné, že tu nebyly žádné boty. Pak mi ale došlo, že ani žádný z kaktusáků boty neměl.
Asi se tu nenosí, s čímž jsem neměla žádný problém, protože nošení bot nesnáším.
Byla jsem pořád v transu, pořád v zamlžené místnosti.
Měla jsem na sobě světle zelené tepláky s tričkem.
Trochu mi jejich oblečení padalo, ale ta barva byla krásná.
Jakmile jsem otevřela dveře, pára se vypařila a já spatřila na mé posteli návštěvu.
Najednou jsem se tak nějak probudila. Byly u mě všechny tři holky a koukaly na papír, který jsme každá dostala.
„Ahoj,“ pozdraví mě Sarah, neboli jediná dívka, kterou zatím znám jménem.
Z vlasů mi kapala voda a promočila mi na tričku mé záda.
„Ahoj,“ pozdravím je všechny a sednu si k nim.
„Já jsem Fio, a vy?“ zeptám se holek, protože jiná otázka mě nenapadne.
Dozvěděla jsem se, že silnější brunetka s brýlemi se jmenuje Kira a vysoká blondýnka Dani.
Obě vypadaly hrozně vyděšeně, zato Sarah úplně psychicky vyrovnaně ležela na mé posteli a koukala na mě s úsměvem.
Všechny až na mě měly ještě pořád na sobě svá pyžama.
„Četla jsi už ten papír?“ položí mi otázku Kira.
Zakroutím hlavou a vezmu papír do rukou.
____________
Důležitá oznámení a pravidla vašeho pokoje a pobytu zde!!
Na pokoji jsou zakázaní hosté, výjimka je, když vám to dozorce z dobrého důvodu povolí.
Ničení majetku je trestné, kontrola pokojů probíhá každý den v jinou hodinu!
Respektujte ticho ostatních.
Násilí, nebo urážky jsou trestné. Osahávání a sblížení není povoleno.
Váš pobyt zde bude trvat 4 roky, takže se o váš pokoj starejte a pečlivě uklízejte.
Jídlo je na pokojích zakázané. Prozkoumávání budovy na vlastní pěst je tvrdě trestáno.
Jakýkoli problém hlaste nejbližšímu dozorci.
Oblečení a povlečení se každý týden mění, odevzdáte ho do beden na chodbách.
Tresty se udělují buď vážný, nebo závažný.
Aby jste věděli, co vás čeká po neuposlechnutí pravidel, tak jde především o fyzické tresty, proto vás žádáme, berte to zodpovědně.
Více informací se dozvíte od dozorců následující dny.
____________
Páni, tohle je napůl tábor a napůl vězení.
Nejvíc mě překvapila věta, že tu strávíme 4 roky, to je šílené!
A ty tresty mě dost děsí, zvlášť když hned první den tady porušujeme pravidlo, které se vztahuje k návštěvám na pokoji.
„Panebože,“ řeknu a zhluboka si povzdechnu.
Začnu kroutit hlavou a ruce si dám do klína.
„Zlatíčka, to bude v pohodě, nepanikařme, dokud nebudeme vědět všechny důležité informace a ty se dozvíme až zítra…“ řekne Sarah.
Dani přikývne.
Všechny jsme pořád byly u mě na pokoji a navzájem jsme se poznávaly.
Nejvíc jsem si rozuměla se Sarah, protože Dani byla poměrně namyšlená a Kira se vůbec nezapojovala do komunikace s námi. Jako by jsme bavení s námi bylo pod její úroveň.
Navíc když jsem se už jí na něco zeptala, ani jsem jí nestála za odpověď, nebo za jediný pohled.
Měla jsem chuť jí vyhodit z mé postele a mého nového pokoje.
Byla jsem vystrašená, ale i zvědavá, tohle je hrozně zvláštní situace.
Kéž by mi někdo řekl, jak se mám cítit a chovat, protože já jsem uvnitř dost zmatená.
„Ale něco mi nedává smysl,“ řeknu nahlas.
Sarah zvedne tázavě obočí.
„Když se tohle děje všem holkám a klukům ve věku 17 let, proč jsem si toho nevšimla? Teď myslím jizviček na rukou a tak…“
„Jakých jizviček?“
Nechápavě jim ukážu své ruce a podívám se na jejich.
Jizvy jsem měla od kaktusáků jen já.
„Jenže jak to?“
„To máš od nich?“
„Ano, pokaždé když mě unesli, tak jsem měla nové i moje kamarádka je měla, jen o dost méně.“
„Viděla jsem, že ty jejich ostny na rukou umějí nechat zmizet, možná jsi měla člověka, co to ještě neuměl…“
promluví poprvé a sotva slyšitelně Kira.
„Jak to myslíš, že zmizeli?“ zeptala se Dani.
„Prostě stiskl ruce v pěst a oni zmizely… Taky to nechápu, ale je to odpověď na tvou otázku Fioletto. Ostatní neměly jizvy, protože měli někoho, kdo ty ostny umí už ovládat. Měla jsi někoho nezkušeného,“ pokrčí ledabyle rameny a zvedne se.
„Používají je jen v boji a na obranu… Taky mám na břiše pár z toho úkolu, kdy jsme měly doběhnout ke dveřím.“
Přejde ke dveřím a podívá se přímo na mě.
„Nechci porušovat pravidla, zabiju jim, co chtějí a ty 4 roky nebudu dělat problémy, nechte mě prosím být,“ řekne a odejde.
Dani po chvíli zmizí taky.
„Myslíš, že ta naše práce bude zabíjení?“ zeptá se mě Sarah.
„Lepší otázka je: Co budeme muset zabíjet? Říkali, že my jako experiment se kazíme, takže budeme muset zabíjet to, co nám ničí svět.“
„A to je?“ zeptá se nechápavě.
„My. Násilníci, vrazi, podvodníci, zloději…“
„Ty si myslíš, že budeme zabíjet lidi?“
Myslela jsem si to, už jen z důvodu, že mi to Lachtan naznačil.
Řekl něco na ten způsob, že potřebuje, abych mu ukázala, že jsem schopná zabít člověka.
Tohle ne tak šílené!!
Nechala jsem tohohle přemýšlení a opatrně naznačila Sarah, aby odešla. Potřebovala jsem být sama a ona potřebovala sprchu.
Lehla jsem si do postele a vzpomínala na všechno, co se dnes stalo.
V hlavě jsem slyšela hlas Lachtana a uvažovala o tom, jestli ho ještě někdy spatřím.
Nakonec jsem usnula s pocitem bezpečí, protože Sarah měla pravdu, hroutit se můžu až zítra, až když nám vše vysvětlí.
Až když jim vše vysvětlí...
Jenže bude se jim líbit, to co uslyší?
