Byla jsem na pokoji se Sarah a konečně jsme si mohly samy promluvit.
„Takže to byl Alexander, že? Ten kaktusák s kterým jsi seděla. Docela si vybavuju, že se s ním bavíš.“
„Jojo, to je on. Učí mě sebeobranu a Tam mu včera pomáhal. Tak jsem to myslela v té jídelně…“
„Klid, já si nemyslela nic jiného a oplzlého, jen ty jsi to tak dvojsmyslně řekla, že nešlo na to nezareagovat,“ zasměje se.
O tom jsem se ale nechtěla bavit, zajímalo mě její tajemství.
„No a co ty? Už to sakra řekni! Jak to probíhalo?"
„Bylo to šílené a děsivé. Měla jsem pocit, že jde o všechno a taky šlo. Nebyl v sázce jen jeho život, ale i můj, ale nakonec to docela dobře dopadlo…“
„Docela? Začni od začátku...“
„Vyjela jsem výtahem, jehož polohu nikomu nesmím prozradit, úplně nahoru a podle rad Tama jsem našla dveře toho jejich dejme tomu ředitele. Zaklepala jsem a on mě pozval dál.
Byl tak neuvěřitelně okouzlující a šarmantní.
Jak z jiné doby, choval se tak hrozně vychovaně.
Bylo to tak zvláštní a mluvil, jak z jiné doby.
Vysvětlila jsem mu, proč jsem u něho a on pečlivě poslouchal a přikyvoval. Myslela jsem, že mám vyhráno, ale kdepak…“
Seděla jsem a pečlivě poslouchala, byla jsem napnutá a chtěla vědět úplně všechno.
„Když jsem to dořekla, vstal a začal hrozně řvát a furt mi říkal, že jsem ho přišla zesměšnit.
Nejhorší bylo, že já měla pocit, že to tak i bylo.
Byl dokonalý manipulátor a dokázal ve mně vyvolat pocit viny, kterou jsem cítit neměla!
Tam měl pravdu, že bez důkazů by mě ihned zabil.
I když soptil, tak pořád se choval tak zdvořile a i jeho postoj byl vznešený. Byl tak hrozně matoucí.
Předložila jsem mu důkazy a prosila ho o prozkoumání téhle situace. Nakonec se mi to povedlo, a tak jsme šli za Jodanem."
,,Bylo to úplně neuvěřitelný. Debatovali jsme tam hodiny a já byla zoufalá.
Ten ředitel ze mě nespustil oči a neustále si mě prozkoumával.
Jako by hledal pravdu, která byla na mém těle někde napsaná.
Nakonec nám uvěřil, ale říkal, že o tomhle nikomu nesmím říct a že to, jak jsme ho zdržovali, se nám někdy vymstí.
Furt povíl, jak je čas vzácný a že ho zdržujeme.
Jodan se vrátí do svého života a jeho otec bude na jeho místě a bude potrestán.
Takže vlastně všechno dobře dopadlo, jen jsem si přála s Jodanem mluvit, rozloučit se a slyšet od něj děkuji, ale to se bohužel nestalo.
Samozřejmě se toho stalo více, ale tohle je nejdůležitější a nejzajímavější…
Ale celá tahle zkušenost mi vnutila jednu otázku a vím moc dobře, že ty jí dokážeš zjistit.“
„Jakou?“
„Kolika se vůbec kaktusáci dožívají?“
Pokrčila jsem rameny, nepřišla mi ta otázka nějak zajímavá.
„Ten ředitel si hrozně vážil času, bylo to divné. Prostě to zjisti.“
„Dobře, pokusím se…“
„Bože ale jsem tak ráda, že jsi v pořádku a zpět, fakt jsem se o tebe bála.“
„Ty jsi láska.“
Zasmála jsem se a pak mi došlo, jak jsme si s Rifem neustále říkali lásko.
Je zajímavé, jak se k němu i nevědomě pořád vracím.
Šly jsme na oběd, dopoledne uteklo nějak rychle.
„Kde budeš sedět?“ zeptá se zamyšleně Sarah.
„Nevím a prosím neber si to osobně, ani oni by neměli, ale někdy prostě s vámi nezvládám držet krok a smát se tomu, čemu vy...“
S obědem jsem si sedla k mému normálnímu stolu a nikdo na to nic neřekl, panovala tam příjemná atmosféra a já se pohodlně usadila a začala jíst svou tortillu.
Byla moc dobrá.
Byl v ní sýr, kukuřice, nějaké maso, zelenina a bylinkový dresink.
Celý den jsem byla se Sarah, neměla jsem v plánu se od ní jen na metr oddálit.
Vyprávěla jsem jí o sebeobraně a konečně se jí svěřila o Lachtanovi. Něco tušila, a tak jsem jí řekla více souvislostí.
I když žádná pikantnost to stejně nebyla.
„A máš ho ráda?“
Chtěla jsem říct ano, nebo ne, chtěla jsem mít jistotu, že vím, co cítím. Jenže pravda byla špatná.
„Já nevím,“ pověděla jsem upřímně.
„Podle mě se k sobě nehodíte, to jsem si tě už víc dokázala představit s Rifem…“
A bylo to tu zase, opět se vynořil z mých vzpomínek a já měla těžké srdce.
„Uvidíme, co bude dál…“ zakončila jsem to nakonec.
Večer jsem šla do tělocvičny a po cestě se rozcvičovala.
Pořád mě vše bolelo.
Dneska jsme trénovali bez Lachtana. Alexander říkal, že tu není už dneska potřeba.
„Spolu si přece vystačíme,“ řekl a vyplázl na mě jazyk.
Tak hravého jsem ho v životě neviděla.
Nebyl vážný, jako obvykle, ale uvolněný, jako pokaždé, když bojoval. Díky němu jsem si připadala silnější a silnější, ale taky bolavější a odřenější.
Bavilo mě to, ale bylo pokaždé tak těžké se zvednout.
Podrazil mi nohy a uvěznil mě pod svým tělem na zemi.
„Tak jak tě to baví?“
Zkusila jsem se z toho nějak dostat, ale vzdala jsem to.
Hlavu jsem položila a podívala se na něj.
Měl upřímný úsměv.
„Je to vzrušující. Úplně cítím, jak mi proplouvá síla a adrenalin žílami, ale furt jsem úplně marná,“ zasměju se.
„Nemůžeš vidět výsledky hned, bude to chvíli trvat… Ale máš pravdu, fakt jsi marná, zatím.“
Pokrčila jsem rameny.
Věděli jsme to oba.
Ale já toužila se zlepšit a mám spoustu času se v tom zdokonalit.
Nevzdám to, chci vidět ten jeho výraz až na zemi bude ležet on.
