„Ahoj, nechceš společnost?“ zeptám se Sarah, která znuděně leží na posteli.
„Sakra, jasně že ano. Umřu tu nudou.“
„O smrti se dneska už radši nebavme…“ navrhnu.
„Ehm, jo samozřejmě. Bylo to hodně zlé?“
„Pro tebe ne?“
„Ani ne, furt jsme si říkala, že si to zaslouží a navíc už jen za těch pár vteřin jsem poznala, jak špatný a zlý člověk to člověk je…“
„Já mám z toho hrozně smíšené pocity. Když jsem tam stála, cítila jsem se tak silně a sebevědomě… A myslím, že se mi ten pocit líbil.“
„Zlato, tak v čem je pak problém? Proč nepřijmeš, že třeba tohle jsi ty? Navíc budu k tobě upřímná, temná Fioletta se mi dost líbí. Ne, že by ses mi normálně nelíbila…“
Zasměju se.
„Jenže já mám z toho strach. Co když mě to úplně pohltí? Když zabíjím, jak můžu dokázat, že jsem lepší než oni?“
„Nemůžeš, protože jsi a nemusíš nic přece dokazovat. To je blbost! Oni jsou tady ti špatní a ty jedna z mála máš na to vlohy a zvládneš si s nimi poradit… A ach můj Bože, nepřijde ti tady ten rozhovor jako hrozné klišé? To co z toho vyplívá je –buď sama sebou a přijmi sama sebe- což je naprostý a jasný klišé,“ zamyslí se.
„Jo, naprostý klišé. Ale díky za podporu,“ řeknu upřímně a ona přikývne a jako andílek se usměje.
„Sice nečtu, ale hádám, že ty ano a tady se nic jiného dělat nedá, takže mi pojď pomoc vybrat nějakou knihu a pak se sem vrátíme a nějak se zabavíme.“
„Dobře, po 4 letech z tebe bude jasný knihomol.“
„Ježíši, jen to ne,“ řekne a nervózně se zasměje.
Zvedne se z postele a chodbou vyrazíme do společenské místnosti.
„Kéž by nás pustili ven, prostě přece nás tu nemůžou držet 4 roky zavřený. Víš, kolik lidí pak skončí na psychiatrii?“
„A udělají nějakou blbost třeba vraždu?“
„Přesně!“ řeknu jí.
„Co když je to začarovaný kruh. Vsadím se, že umřeme tady…“
„Přestaň mě tak strašit, nebudu moc spát. Já toho chci ještě tolik zažít…“
„Například?“ zeptám se.
„Najít někoho, koho budu moc moc milovat a on bude milovat mě,“ řekne zasněně.
„Mám takový pocit, že oříšek bude spíš v té druhé části věty.“
„Trefa.“
„A taky mám pocit, že s tím máš už nějaké zkušenosti.“
„Zase trefa, že ty máš na pokoji věšteckou kouli?“
„Bohužel ne,“ odpovím s úsměvem.
„Ale pokud tu někde nějakou mají, tak jí ukradneme, chci vědět, co mě všechno ještě čeká…“
Pak jdeme chvíli v tichosti a soustředíme se na to, abychom nezabloudily.
A poprvé jsme opravdu našly cestu bez žádného bloudění.
Tenhle den se zapíše do dějin.
Vyšly jsme schody a já jsem hledala v knihách nějaký příběh, který by Sarah mohl zaujmout.
„Jaký máš ráda filmy? Myslím, žánr…“
